21 Cdo 7/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 7/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2006 Spisová značka:21 Cdo 7/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.7.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 7/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. D., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) D. M., zastoupené advokátkou, 2) Z. K., o určení neplatnosti odmítnutí dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 17 C 183/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2005, č. j. 18 Co 573/2004-69, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28.12.2000 se žalobkyně domáhala určení, že „právní úkon odmítnutí dědictví, který učinila před zdejším soudem ve věci č.j. 10 D 1947/88-40 dne 18.5.1989, je neplatný“. Uvedla, že „při projednávání dědictví před zdejším soudem č.j. 10 D 1947/88-40 po její matce R. D., zemř. 25.7.1988, prohlásila, že odmítá toto dědictví u  vědomí toho, že se ho vzdává ve prospěch svých dětí, a to Z. M., a D. M., nar. 4.2.1976“; že „od počátku roku 1991 začaly nastávat rozepře a neshody v její rodině, které vyústily v to, že jí dcery fyzicky napadly, a to opakovaně“; že „v době její nemoci a po vážné operaci v září téhož roku jí dcery ani nikdo z rodiny nepomohl a musela se dovolat pomoci u cizích lidí“; že „pro opětovné fyzické napadání ze strany obou dcer a bití byla mnohokrát nucena hlásit tyto skutečnosti Policii ČR“; že „vzhledem k uvedeným skutečnostem se dovolává absolutní neplatnosti svého právního úkonu odmítnutí dědictví pro rozpor s dobrými mravy“; že „podle jejího mínění se dostal obsah tohoto jejího právního úkonu, jímž byl projev vůle odmítnutí dědictví ve prospěch dětí, do rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými zásadami demokratické společnosti“; že „se svého dědictví vzdala s tím, že o ní děti budou ve stáří a nemoci pečovat, nikoliv se k ní chovat tak, že to uráží a dotýká se to její lidské důstojnosti a zároveň jí to jako matku nesmírně citově zasahuje a zraňuje“. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19.4.2004, č.j. 17 C 183/2002-40, žalobu zamítl; rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit první žalované náklady řízení ve výši 6.575,- Kč k rukám její zástupkyně a že ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně žádným způsobem neprokázala neplatnost úkonu vydědění“; že „odmítnutí dědictví neznamená vzdání se dědictví ve prospěch někoho, ale odmítnutí dědictví jako celku“; že „s ohledem na uvedené závěry se soud nezabýval naléhavostí právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, který měl spočívat v tom, že by si případně vyřešila otázku bydlení“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2005, č.j. 18 Co 573/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou“; změnil „ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvou žalovanou“ tak, že „prvé žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“; „nepřiznal“ první žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a rozhodl, že „žalobkyně a druhá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dodal, že „nelze v žádném případě dovodit neplatnost právního úkonu odmítnutí dědictví, který žalobkyně učinila“; že „odvolatelka mylně zaměňuje neplatnost právního úkonu se zákonnými podmínkami vydědění“; že „žalobkyně zcela irelevantně poukazuje na to, že žalované jako její dcery se k ní špatně chovají a neposkytují jí potřebnou pomoc ve stáří a nemoci“; že „takové chování žalovaných by bylo důvodem pro vydědění, nikoli však důvodem pro vyslovení neplatnosti právního úkonu odmítnutí dědictví“; že „institut odmítnutí dědictví není koncipován tak, že by dědictví mohlo být odmítnuto ve prospěch konkrétní odmítajícím dědicem určené osoby“; že „pokud dědic dědictví odmítne, nastupují na jeho místo další osoby ze zákona“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje  z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Namítá, že „její rozhodnutí vzdát se dědictví, včetně samotného jednání k tomu směřujícího, bylo činěno v omylu, který byl vyvolán druhou stranou, tj. žalovanými“; že „tento omyl spočíval v tom, že žalované ji ujišťovaly o výhodnosti takového krok s tím, že se zaručovaly k tomu, že se vždy budou o ni řádně starat a chovat se k ní odpovídajícím způsobem“; že „tento omyl byl u ní ze strany žalovaných cíleně a úmyslně vyvolán“; že „žalobkyně se nevzdávala dědictví vůči neurčitému okruhu dědiců, nýbrž vůči svým dvěma dětem tak, jak byla z jejich strany k tomu motivována“; že „v dědickém řízení nebyla o důsledcích tohoto svého jednání řádně poučena a jeho důsledky neznala“; že „úkon odmítnutí dědictví je současně nepochybně a zjevně v rozporu s dobrými mravy, pokud je vzato v úvahu, že jde o matku a její dvě děti“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení)  ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve