21 Cdo 71/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 71/2024-168 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalované Q-trend CZ s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Zarámí č. 428, IČO 26810867, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 98/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2023, č. j. 62 Co 84/2023-112, takto: I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. prosince 2022, č. j. 21 C 98/2020-86, se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 29 104 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 776 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12. 6. 2020 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 20. 2. 2020, doručeným dne 9. 3. 2020, z důvodu uvedeného v § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci spočívající v tom, že žalobkyně měla porušit povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele tím, že dopisem, který vyhotovila a předala nájemcům a vedoucím pracovníkům objektu obchodního centra, jednoznačně vykročila mimo mantinely loajality a akceptovatelného chování zaměstnance, neboť jím označila konkrétní osoby, které mimo rámec přípustné kritiky osočila. 2. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila, dopisem ze dne 6. 4. 2020 sdělila žalované, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání. Uvedla, že ve výpovědi zmiňovaný dopis byl žalobkyní učiněn v návaznosti na šikanózní a ponižující jednání žalované vůči žalobkyni a že obsahem tohoto dopisu není kritika, nýbrž toliko skutková tvrzení, která jsou doložena příslušnými odkazy na veřejně dostupné internetové zdroje. Uzavřela, že vzhledem k výše uvedenému neporušila žádnou povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jí vykonávané práci, a proto je výpověď neplatná. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 21 C 98/2020-86, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 20. 2. 2020 je neplatná (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána jako obchodní ředitelka na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 10. 2010 na dobu neurčitou. Dne 14. 1. 2020 se žalobkyně vrátila do zaměstnání po roční pracovní neschopnosti a za přítomnosti nájemců obchodního centra jí ze strany žalované bylo sděleno, že se v mezidobí změnila hierarchie společnosti i náplň její práce, a byla přestěhována do nepřipravených prostor v dílně sdílené s údržbářem, který měl být od té chvíle jejím nadřízeným a jemuž měla hlásit své příchody i odchody, neboť sama klíče od místnosti nedostala. K výkonu práce byl žalobkyni přidělen špinavý a neuklizený pracovní stůl, notes a tužka a ze strany žalované bylo žalobkyni zakázáno komunikovat s nájemníky prostor obchodního centra a současně do prostor tohoto veřejně přístupného obchodního centra vstupovat. Dne 9. 3. 2020 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu dle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci spočívající v tom, že porušila povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, která je upravena v § 301 písm. d) zákoníku práce. 4. Soud prvního stupně uvedl, že mezi povinnosti zaměstnance se podle § 301 písm. d) zákoníku práce řadí mimo jiné povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, přičemž se vychází z premisy, že zaměstnanec koná práci jménem zaměstnavatele, tudíž jej reprezentuje, využívá a hospodaří s prostředky zaměstnavatele. Měl by tedy při plnění pracovních úkolů a v přímé souvislosti s ním dbát, aby zaměstnavateli prospíval, hájil jeho zájmy a obecně vystupoval v jeho prospěch. Uvedená zásada zahrnuje i požadavek na určitou míru loajality zaměstnance k zaměstnavateli. Této povinnosti zaměstnance ovšem koreluje povinnost uložená zaměstnavateli ustanovením § 1a zákoníku práce, zejména zajistit zaměstnanci uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, se zaměstnanci rovně zacházet a nediskriminovat je. Proto soud vážil, zda jednání žalobkyně, tak jak bylo popsáno ve skutkových zjištěních soudu, dosáhlo intenzity předvídané a požadované § 52 písm. g) zákoníku práce, tedy zda se ze strany žalobkyně jednalo o závažné porušení povinnosti stanovené jí § 301 písm. d) zákoníku práce, a to v kontextu zcela konkrétních okolností souzené věci, zejména v kontextu jednání samotné žalované. 5. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaná jednala v rozporu s povinnostmi jí stanovenými v § 1a zákoníku práce tím, že se vůči žalobkyni dopustila ponižujícího jednání, přičemž k oznámení shora uvedených změn ve společnosti svolala také vedoucí pracovníky nájemců obchodního centra, dále tím, že žalobkyni nezajistila uspokojivé podmínky pro výkon její práce sjednané v pracovní smlouvě, a v neposlední řadě tím, že s žalobkyní nezacházela rovně ve srovnání s přístupem k údržbáři jako dalšímu svému zaměstnanci. Soud prvního stupně toto jednání shledal i v rozporu s dobrými mravy a v kontextu výše uvedeného proto uzavřel, že jednání žalobkyně, spočívající v napsání dopisu a adresování tohoto dopisu účastníkům předchozího ponižujícího jednání žalované vůči žalobkyni, nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní povinnosti předvídané v § 52 písm. g) zákoníku práce. 6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 62 Co 84/2023-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, přičemž zopakoval důkaz výpovědí z pracovního poměru ze dne 20. 2. 2020 a dopisem žalobkyně, skutkový stav však po právní stránce hodnotil odlišně. Uvedl, že při hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci není významné to, jak určité jednání zaměstnance hodnotí zaměstnavatel ve své výpovědi, nýbrž to, jak ho lze kvalifikovat z hlediska § 52 písm. g) zákoníku práce, který rozlišuje zvlášť hrubý způsob, závažný způsob a soustavné méně závažné porušování této povinnosti. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně je třeba přihlédnout k osobě zaměstnance, funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, a k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance a k důsledkům porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda zaměstnavateli vznikla škoda, a podobně. Podle odvolacího soudu je kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele zásadně přípustná, pokud je věcná, pravdivá, přiměřená a zásadně neveřejná. Dle odvolacího soudu však povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele patří k zásadním povinnostem zaměstnanců, jež představují mravní imperativ, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele. 7. Odvolací soud proto uzavřel, že si je vědom šikanózního, a tedy protiprávního jednání žalované se žalobkyní, neboť žalovaná porušila zásadu rovného zacházení se zaměstnanci a žalobkyni ponižovala před ostatními osobami. Jednání žalobkyně, které v reakci na jednání žalované učinila, však podle odvolacího soudu není právně aprobované a výpověď, kterou žalobkyně následně od žalované obdržela, tak je zcela po právu. 8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku I, kterým byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za přípustné, neboť dle ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle žalobkyně odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že předmětná skutko