21 Cdo 727/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 727/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 9. 2023 Spisová značka:21 Cdo 727/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.727.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 727/2023-751 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Nocarovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jirchářích č. 148/4, proti žalované M. č. P., zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí č. 1628/7, o neplatnost odvolání z funkce tajemníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 82/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 62 Co 339/2022-709, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Patrika Frka, advokáta se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí č. 1628/7. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 62 Co 339/2022-709, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá-li dovolatel v dovolání, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a předestírá-li v něm dovolacímu soudu k řešení otázku, zda, „pokud žalovaná fakticky znemožnila žalobci splnit jeho povinnost“, může být nesplnění takové povinnosti považováno za zákonný důvod pro odvolání žalobce z funkce tajemníka žalované, pak přehlíží, že na vyřešení této (dovolatelem předestřené) právní otázky dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť v posuzované věci nebylo soudy zjištěno, že by žalovaná „fakticky znemožnila žalobci splnit jeho povinnost“. Ve vztahu k námitce žalobce, že povinnost jmenovat své zástupce po projednání v radě nemohl splnit proto, že po komunálních volbách mu nově zvolený starosta bránil v účasti na jednání rady a jeho účast si tam nepřál, a že žalobce proto na jednání rady nemohl docházet (uplatněné žalobcem již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud naopak v bodě 37 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud žalobce byl v té době v pracovní neschopnosti, tak jeho „pracovní závazek byl suspendován“ a žalovaná jednala zcela po právu, pokud žalobci účast na jednání rady neumožnila, a zdůraznil, že z ustanovení § 81 odst. 5 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ani z jiných jeho ustanovení nelze dovodit, že by projednání jmenování zástupce radou městské části muselo nutně proběhnout za přítomnosti tajemníka, že tajemník mohl takovýto návrh učinit písemně v dostatečném časovém předstihu, že k projednání jmenování zástupce tak mohlo dojít v nepřítomnosti žalobce, a že žalobce tedy mohl návrh na jmenování svého zástupce provést písemně tak, že by tento návrh předložil k jednání radě městské části, což však neudělal (ostatně to ani netvrdil). Dovolatel tak v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr, že žalovaná fakticky znemožnila žalobci splnit jeho povinnost, odlišný od toho, k němuž dospěly soudy v projednávané věci, na kterém pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci (že je „přinejmenším v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaná vytvořila žalobci překážku v plnění jeho povinností a následně toto použila jako důvod pro jeho odvolání z funkce“ a že jednáním žalované, resp. napadeným rozsudkem odvolacího soudu, „došlo k porušení zásady nemo turpitudinem suam allegare potest“). Přestože tedy dovolatel namítá, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Dovolatel navíc – jak podotýká též žalovaná ve svém vyjádření k dovolání – nebere náležitě v úvahu, že soudy v projednávané věci shledaly odvolání žalobce z funkce tajemníka platným proto, že žalobce (byť tak činil v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným) v období mezi 24. 10. 2014 až 23. 2. 2015 „uděloval jednotlivým zaměstnancům úřadu pověření ad hoc ke svému zastupování bez předchozího projednání v radě“, čímž závažným způsobem porušil povinnosti tajemníka vyplývající pro něj z ustanovení § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze ve spojení s § 103 tohoto zákona, podle něhož je tajemník městské části povinen jmenovat po projednání v radě městské části své zástupce, tedy z důvodu, že žalobce (v rozporu s právními předpisy) jmenoval své zástupce bez projednání v radě městské části, a nikoli z důvodu, že svého zástupce po dobu své dočasné pracovní neschopnosti (kdy byla jeho povinnost jmenovat svého zástupce suspendována) nejmenoval („nezajistil“). Poukazuje-li dovolatel „nad rámec výše uvedeného“ na skutečnost, že „i kdyby opravdu porušil svoji povinnost, muselo by se toto projevit v chodu úřadu m. č. P.“,avšak že „žádné takové problémy nikdy žalovaná netvrdila, natož aby je prokazovala“, postrádá jeho dovolání v této části vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, které je povinnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). V případech, v nichž dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne