21 Cdo 809/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 809/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 5. 2007 Spisová značka:21 Cdo 809/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.809.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 809/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. V. P., proti žalované České republice – Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování), o 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 287/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2005, č.j. 64 Co 143/2005-34, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.6.2005, č.j. 64 Co 143/2005-34, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7.10.2004, č.j. 17 C 287/2003-20, jímž byla zamítnuta žaloba, aby „žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč“, a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení;  zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy vycházely ze zjištění, že žalobce nastoupil vojenskou základní službu dne 1.10.1950, že dne 16.10.1950 byl přemístěn k 51. pomocnému technickému praporu, dne 1.10.1952 byl přeložen do zálohy a ponechán na vojenském výjimečném cvičení podle § 39 zákona č.92/1949 Sb., kdy konal výcvik a pomocné technické práce na stavbě u 6/51 roty, a že dne 20.4.1953 byl přemístěn k 66. PTP a dne 25.11.1953 propuštěn. Podle čestného prohlášení žalobce ze dne 18.9.1991 potvrzeného svědky V. K., Ing. V. S., Ing. Dr. L. Z. a Ing. V. K. žalobce v době základní vojenské služby (v říjnu 1952) onemocněl s ledvinami a byl léčen ve V. nemocnici ve S. a v M. L.; o průběhu tohoto léčení se však nedochovala žádná dokumentace a „není o něm ani žádný záznam v jediném z důkazů v řízení provedených“. Po propuštění z vojenské služby byl žalobce v civilním životě léčen pro houbovité ledviny (polycystické onemocnění ledvin), přičemž poprvé byla tato diagnóza určena při vylučovací urografii v roce 1976 jako vrozené onemocnění. Žádost žalobce o odškodnění poškození zdraví při výkonu vojenské služby v útvarech VTNP – PTP ze dne 16.10.2000 byla rozhodnutím Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR ze dne 31.10.2003 odmítnuta, když Přezkumná komise Ústřední vojenské nemocnice v P. dospěla k závěru, že „nelze stanovit příčinnou souvislost onemocnění žalobce s výkonem vojenské služby“, neboť „lze předpokládat, že vrozené polycystické onemocnění ledvin bylo přítomno již v roce 1952“. Odvolací soud zdůraznil, že ze zprávy MUDr. H. (primářky 3. interního oddělení Ústřední vojenské nemocnice v P.) ze dne 29.9.2003, kterou soud prvního stupně provedl důkaz, vyplývá, že – vzhledem k tomu, že onemocnění ledvin bylo u žalobce diagnostikováno až po 23 letech od ukončení vojenské služby – „nelze předpokládat, že by bylo výrazně ovlivněno výkonem této služby“. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce sice je osobou uvedenou v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (neboť byl označen za politicky nespolehlivého a rozkazem zařazen do vojenského tábora nucených prací po dobu základní vojenské služby a ponechán na vojenském výjimečném cvičení podle § 39 zákona č. 92/1949 Sb.), že však neprokázal, že by k poškození jeho zdraví došlo v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací. Protože žalobce ohledně této skutečnosti - přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. - neunesl důkazní břemeno, nelze jej považovat za osobu splňující podmínky pro nárok na odškodnění podle ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žádná pochybení  neshledal odvolací soud ani v procesním postupu soudu prvního stupně, neboť ten poskytl žalobci všechna potřebná zákonná poučení k ochraně jeho práv; žalobcem navržené doplnění dokazování ke skutečnosti, zda vůbec byl vydán povolávací rozkaz o zařazení žalobce do vojenského tábora nucených prací a zda jeho vydání předcházela lékařská prohlídka, považoval za nadbytečné. Odmítl též námitky žalobce k postupu příslušných orgánů při uchovávání a doplňování jeho zdravotnické dokumentace s odůvodněním, že „žalobci nic nebránilo označit důkazy k prokázání příčinné souvislosti i při částečné absenci této dokumentace“, avšak „přes řádné poučení soudem prvního stupně žalobce zůstal pasivní“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že „vzhledem k dlouhému časovému odstupu, neúplnosti zdravotnické dokumentace nebo dokonce zametání stop“ byla uzavřena „dohoda mezi státem (rezorty Ministerstva zdravotnictví ČR, Minitesrstva spravedlnosti ČR), ředitelstvím S. n. v., F. m. o., K. p. v. Č. a radou S. p. t. p. o posuzování zdravotního poškození vzniklého v souvislosti s vězněním a internováním osob podle zákona č. 119/90 Sb. a zákona č. 87/91 Sb. ve znění pozdějších předpisů pro účely odškodnění“, která byla publikována ve „směrnici Ministerstva zdravotnictví ČR čj. PKP/1-267-1.9.1992“ a která je  „nepochybně závazná a právně vynutitelná“. V dalším shrnuje stanovisko žalované v tomto řízení a připomíná, že žalovaná „má za prokázané“, že v průběhu jeho internace ve vojenských táborech nucených prací došlo u něj k selhání ledvin, k léčení v Ústřední vojenské nemocnici v P. S. a následně ve V. l. ú. v M. L., že však veškerou relevantní lékařskou dokumentaci skartovala, a proto je žalobce v důkazní nouzi. Protože citovaná směrnice „ukládá povinnost zajistit potřebné údaje“ (zejména zdravotní dokumentaci) žalované, nikoliv žalobci, a protože žalovaná tak neučinila, dovozuje, že mělo být rozhodnuto na základě „místopřísežného prohlášení poškozeného nebo další osoby“; takové prohlášení podepsané čtyřmi svědky předal žalované již 18.9.2001, stejně jako své „místopřísežné prohlášení“ ze dne 9.5.2002. Nesouhlasí se zprávou MUDr. H., která ostatně ovlivnění jeho onemocnění ledvin výkonem vojenské služby ve vojenských táborech nucených prací nevylučuje, a zdůrazňuje, že „příčinnou souvislost nelze vylučovat jen z toho důvodu, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již stávající nepříznivý stav poškozeného“. Je přesvědčen, že k selhání ledvin během internace ve vojenských táborech nucených prací došlo u něj v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací a že tedy má nárok na odškodnění ve smyslu ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 267/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že jeho zdravotní stav byl nebo musel být v době, kdy byl povolán na tzv. vojenské cvičení na neomezenou dobu, znám, považuje za nekorektní „zamítnutí jeho návrhu na doplnění soudního řízení v tomto směru“; téměř rok totiž nemohl dodržovat předepsanou životosprávu a dietu, což mělo zajisté za následek celoživotní obtíže s ledvinami. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že za situace, kdy došlo „ke znemožnění důkazů na straně povinné“, nepostupoval podle ustanovení § 136 o.s.ř., čímž v rozporu s článkem 90 Ústavy České republiky neposkytl ochranu jeho právu. Navrhl, aby  „rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 64 Co 143/2005-34, ze dne 2. června 2005 (došlo 8. listopadu 2005) byl jako nezákonný zrušen“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 pí