21 Cdo 915/2012 – Nejvyšší soud

21 Cdo 915/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Statutárního města Brna se sídlem Magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí č. 1, IČO 44992785, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D, advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č. 8/58, proti žalované V. H., zastoupené JUDr. Kateřinou Tráge Šťastnou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého tř. č. 33, o 200.581,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 59/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2011 č.j. 15 Co 373/2010-91, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2010 č.j. 255 C 59/2009-68 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 200.581,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná u něj byla zaměstnána od 1.9.1991, naposledy jako strážník městské policie. Ke dni 24.9.2007 byl pracovní poměr účastníků rozvázán dohodou, jejímž důvodem bylo „uznání žalované částečně invalidní a pro zdravotní stav neschopnost vykonávat práci strážníka z důvodu pracovního úrazu ze dne 9.6.2004“, a v souladu s ustanovením § 67 zák. práce bylo žalované v listopadu 2007 vyplaceno odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku, tedy 274.296,- Kč. Protože však žalovaná dne 1.1.2008 nastoupila do pracovního poměru opět u Statutárního města Brna (žalobce), a to Městské části Brno-jih, Mariánské nám. č. 13, Brno, jako samostatný odborný referent, vznikla jí ve smyslu ustanovení § 68 zák. práce povinnost vrátit poměrnou část vyplaceného odstupného, což přes výzvu žalobce doposud neučinila. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.6.2010 č.j. 255 C 59/2009-68 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 51.024,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Tráge Šťastné. Soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., § 131 písm. b) zákona o obcích, článku 3 odst. 1 vyhlášky zastupitelstva města Brna č. 1/1992, článku 10 odst. 1 a 2, článku 14 odst. 5, článku 78 odst. 1 a článku 76 odst. 2 Statutu města Brna dovodil, že, „ačkoli jednotlivé městské části nemají právní subjektivitu, v pracovněprávních věcech ve vztahu k zaměstnancům úřadu (magistrátu) města jedná na základě Statutu v plném rozsahu a samostatně tajemník Magistrátu města Brna, ve vztahu k zaměstnancům jednotlivých úřadů městských částí jedná v pracovněprávních věcech, a to rovněž samostatně tajemník městské části“, a „stejným způsobem pak v pracovněprávních věcech jedná ředitel městské policie ve vztahu k zaměstnancům této organizační jednotky města“. Statut přitom – jak dále uvedl – „zakotvuje i určitou ekonomickou samostatnost jednotlivých městských částí, z nichž každá má vlastní rozpočet, stejně tak jako vlastní rozpočet má město“, a „je tedy zřejmé, že jak městská policie, tak i úřady jednotlivých městských částí v pracovněprávních věcech jednají samostatně, ke svému hospodaření disponují vlastními rozpočty“. Za tohoto stavu „je soud přesvědčen o tom, že na zaměstnance Magistrátu města Brna, úřadů jednotlivých městských částí a městské policie je nutno pohlížet tak, jako by byli zaměstnanci odlišných zaměstnavatelů“. I když tedy v projednávané věci žalovaná „v obou případech – formálně vzato – byla zaměstnankyní Statutárního města Brna“ (první pracovní poměr byl založen u městské policie, druhý u Úřadu městské části Brno-jih), nevznikla jí podle názoru soudu prvního stupně povinnost vrátit žalobci poměrnou část odstupného, „neboť z pohledu výše uvedeného právního hodnocení nekonala po skončení pracovního poměru u městské policie další práci u dosavadního zaměstnavatele, nýbrž u zaměstnavatele odlišného“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.10.2011 č.j. 15 Co 373/2010-91 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 50.304,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Tráge Šťastné. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z toho, že Městská policie Brno je sice „orgánem obce bez právní subjektivity, stejně tak jako Městská část Brno-jih, která je organizační jednotkou města Brna“, avšak že nelze přehlédnout „ekonomickou samostatnost městských částí i policie a také jejich samostatnost v pracovněprávních vztazích“. Zdůraznil přitom, že „jak Městská policie, tak Úřad městské části Brno-jih byli oprávněni činit úkony v pracovněprávních vztazích, navenek např. činit úkony směřující ke vzniku, změně nebo zániku pracovního poměru“ (ředitel Městské policie byl ke všem úkonům v pracovněprávních vztazích zmocněn primátorem Statutárního města Brna podle § 4 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb. a za Městskou část Brno-jih jednal v pracovněprávních vztazích tajemník podle čl. 14 odst. 5 Statutu Statutárního města Brna), a tudíž podle názoru odvolacího soudu „jejich postavení v pracovněprávních vztazích je srovnatelné s postavením právnických osob“. Shodně s judikaturou týkající se organizačních složek státu lze podle mínění odvolacího soudu „dovodit, že žalobce neměl zkoumat nabídku pracovních míst odpovídajících zdravotnímu stavu žalované u všech organizačních jednotek Statutárního města Brna“, a že proto „nelze ani za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli považovat, pokud žalobkyně po ukončení pracovního poměru strážníka Městské police Brno nastoupila jako odborná referentka u Úřadu městské části Brno-jih“, tedy u subjektu sice bez samostatné právní subjektivity, avšak „s relativně širokou samostatností vyplývající ze zákona o obcích a zejména Statutu města Brna“. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně „za použití ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považoval posouzení, „zda ukončení pracovního poměru s obcí (Statutárním městem Brnem, Městskou policií) a následné uzavření pracovního poměru s obcí (Statutárním městem Brnem, Úřadem městské části Brno-jih) jako novým zaměstnavatelem zakládá zaměstnanci povinnost vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část v souladu s ustanovením § 68 zák. práce“. Podle názoru dovolatele odvolací soud, který při svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.9.2005 sp. zn. 21 Cdo 2525/2004 řešícího obdobnou problematiku, ovšem ve vztahu ke státu a jeho organizačním složkám, „nevzal v úvahu vymezení zaměstnavatele tak, jak vyplývá z ustanovení § 7 a násl. zák. práce“, zejména pak ustanovení § 9 zák. práce (podle kterého za stát, jako příslušná v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti vykonává organizační složka státu, která za stát v pracovněprávním vztahu zaměstnance zaměstnává), ze kterého je zřejmé, že „zákonodárce měl jednoznačně v úmyslu odlišit stát jako zaměstnavatele od jiných zaměstnavatelů, ať již právnických nebo fyzických osob“, a že „kdyby měl v úmyslu obdobné ustanovení vztáhnout i na jiné zaměstnavatele pak by tak expressis verbis učinil“. Jestliže „obdobné ustanovení ve vztahu k obcím neexistuje“, pak podle názoru dovolatele pouhá „skutečnost, že je obec rozčleněna na jednotlivé organizační části, resp. městské obvody, které nemají právní subjektivitu, ještě neznamená a nemůže znamenat, že se na obec resp. právní postavení obce použijí ustanovení vztahující se ke státu“, když navíc i ustanovení § 131 zákona č. 128/2000 Sb. „hovoří jen o možnosti svěřit výkon funkce zaměstnavatele úřadu městské části“. Za tohoto stavu se dovolatel domnívá, že „nelze dospět k závěru, že svěření výkonu funkce zaměstnavatele je možné považovat za přenesení statutu zaměstnavatele, jako je tomu v případě státu“, a „je nutné odlišit“ pojem „zaměstnat za stát (viz. § 9 zák. práce) od svěřit funkci zaměstnavatele (nezaměstnává za statutární město)“. Rovněž „je nutné odlišit“ postavení státu a postavení obce, „to zejména vzhledem k tomu, že obce vedle výkonu státní správy (přenesené působnosti), vykonávají převážně svou činnost v samostatné působnosti (což v případě státu samozřejmě není)“, kdy „subjektem práva je vždy konkrétní obec, nikoliv její městská část, žalována vždy bývá obec (nikoli její městská část)“. Výklad učiněný odvolacím soudem by podle mínění dovolatele „byl jednoznačně zásahem do subjektivity obce (statutárního města), její svrchovanosti, což může být učiněno pouze zákonem, nikoliv rozhodnutím soudu (na základě výkladu práva)“. Vzhledem k uvedenému „nelze v žádné případě aplikovat závěry vyplývající z odůvodnění výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.9.2005 sp. zn. 21 Cdo 2525/2004 bez dalšího na obec“, jestliže – jak dovolatel zdůraznil - v případě obce není obdobná právní úprava jako u zam