21 Cdo 97/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 97/2017ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 1729/8, proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Příbrami se sídlem v Příbrami III, Milínská č. 167, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 486 732 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 123/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2016 č. j. 23 Co 68/2016-96, takto: Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o zamítnutí návrhu žalované na přerušení řízení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 30. 4. 2014 (změněnou se souhlasem Okresního soudu v Berouně, jemuž byla věc usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2014 č. j. 31 Nc 461/2014-13 přikázána podle ustanovení § 12 odst. 1 občanského soudního řádu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů spojených s výkonem funkce soudce za měsíce březen 2011 až prosinec 2012 celkem 486 732 Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že plat soudce v roce 2011 [při platovém koeficientu 1,35 a platové základně ve správné výši odpovídající 3násobku (nikoliv 2,5násobku) průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře] žalobci „v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 236/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů“ náležel ve výši 99 000 Kč měsíčně a v roce 2012 ve výši 98 300 Kč měsíčně, zatímco žalovaná mu na tomto platu vyplácela v období březen 2011 až srpen 2011 částku 73 000 Kč měsíčně, v období září 2011 až prosinec 2011 částku 78 000 Kč měsíčně a v období leden 2012 až prosinec 2012 částku 76 800 Kč měsíčně. Víceúčelová paušální náhrada výdajů v období březen a 2011 až prosinec 2012 žalobci náležela ve výši 4 100 Kč měsíčně, žalovaná mu však vyplácela náhradu jen ve výši 3 200 Kč měsíčně. Žalovaná se uplatněnému nároku bránila tím, že nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. (kterým bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. vyjádřené slovy „2,5násobek“) a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb. (kterým bylo ke dni 31. 12. 2014 zrušeno ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb. vyjádřené slovy „2,75násobek“) nepřipouštějí „zpětnou retroaktivitu“, a proto žalovaná nemůže uznat nárok žalobce na doplacení rozdílu „do výše 3násobku průměrné mzdy“. Pokud jde o nárok žalobce týkající se chybného stanovení platové základny, žalovaná poukázala na to, že žalobce nepodepsal dohodu o narovnání ohledně doplacení rozdílu platu za období let 2014 a 2015 vyplývajícího z chybného stanovení platové základny a že ministr spravedlnosti se k případnému částečnému uznání „nároku žalobce na doplacení té části, která byla státem v rámci dohod o narovnání přiznávána“, nevyjádřil. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 23. 10. 2015 č. j. 18 C 123/2014-63 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 486 732 Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 220 002 Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení a s 7,05% úrokem z prodlení z částky 266 730 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 24 337 Kč. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, jaké účinky pro období měsíců ledna 2011 až prosince 2012 vyvolalo zrušení ustanovení § 3b odst. 1, § 3b odst. 2 a slova „2,5násobek“ v ustanovení § 3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. Tuto otázku řešil v souladu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, podle kterých v uvedených nálezech Ústavní soud neshledal „právněpolitické“ nebo „politické“ důvody, které by bránily „zpětnému doplacení platu a náhrad“, a v projednávané věci jde o takový zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, který by – kdyby žalobkyně podala ve stejné věci ústavní stížnost – odůvodňoval zrušení rozhodnutí obecných soudů, jímž by její požadavky byly (s poukazem na ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) zamítnuty. Podle soudu prvního stupně je tedy třeba vycházet z ústavně konformního znění § 3 odst. 3 věta první zákona č. 236/1995 Sb., podle kterého činí platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku „trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“. Při vyčíslení platové základny pro soudce je na základě výkladu relativně neurčitého pojmu „průměrná nominální měsíční mzda fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ třeba vyjít z výše platové základny odvozené od průměrných mezd v nepodnikatelské sféře s přihlédnutím k délce pracovních úvazků (na přepočtené počty) a dovodit, že „rozhodná průměrná hrubá měsíční mzda na přepočtené počty v nepodnikatelské sféře v roce 2009 představovala částku 24 432 Kč“; soud prvního stupně proto uzavřel, že platová základna pro soudce pro roky 2011 a 2012 byla vystavěna rovněž na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, neboť vycházela z „průměrné mzdy na fyzické osoby, nikoliv na přepočtené počty“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2016 č. j. 23 Co 68/2016-96 zamítl návrh žalované na přerušení řízení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odvolací soud se v plném rozsahu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014) ztotožnil se závěry, které soud prvního stupně přijal ve vztahu k derogačním účinkům nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. na nároky soudců na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období od ledna 2011 do prosince 2012 a ve vztahu k tomu, zda platovou základnu podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. je třeba odvozovat od zveřejněných údajů Českého statistického úřadu „Průměrná hrubá měsíční mzda - na fyzické osoby“, anebo „Průměrná hrubá měsíční mzda – přepočtené počty“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání. Namítala, že nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým bylo žalované uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na použití „násobku 3“ podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky; ústavní stížností napadeným výrokem byl žalobkyni přiznán nárok na zpětné doplacení platu „sníženého v důsledku sníženého koeficientu“. Dovolatelka nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť „zpětně přiznané nároky“ jsou v rozporu se závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb., které (stejně jako závěry obsažené „v předchozích nálezech vztahujících se k nesprávně stanovené výši platu soudců“) nepřipouštějí zpětnou účinnost (retroaktivitu) nálezu a nevztahují se jen na platy za roky 2013 a 2014 (které byly v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 předmětem posouzení), ale i na platy za roky 2011 a 2012; odvolací soud zde proto nebral v potaz tzv. precedenční závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se nesprávně vypořádal i s otázkou nesprávně vypočtené platové základny a chybně interpretoval pojem „průměrná nominální mzda fyzických osob v nepodnikatelské sféře“. Žalobce nepodepsal dohodu o narovnání, na základě které bylo možné doplatit rozdíl v platech „plynoucí z chybně vypočtené průměrné mzdy za r. 2012 – 2014“, a dovolatelka, která je rozpočtovou organizací, nemůže plat poskytnout v jiné výši, než jaká vyplývá z platové základny zveřejněné sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů. I při řešení této otázky by měly být respektovány obecné závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a sp. zn. Pl. ÚS 20/15 o existenci veřejného zájmu, který b