21 ICdo 11/2025 – Nejvyšší soud

KSOL 10 INS 21756/2021 1 ICm 2616/2022 21 ICdo 11/2025-147 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně CELIO a. s. se sídlem v Litvínově, V Růžodolu č. 2, IČO 48289922, zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze, Viktora Huga č. 377/4, proti žalované Lechovský & Backa, v. o. s. se sídlem v Praze 6, Hládkov č. 701/4, IČO 07067283, insolvenční správkyni dlužnice Plastic One a. s. se sídlem v Ostravě, Radvanicích, Lihovarská č. 1378/11, IČO 05992346, zastoupené Mgr. Miroslavem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská č. 3217/167, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 1 ICm 2616/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Plastic One a. s. se sídlem v Ostravě, Radvanicích, Lihovarská č. 1378/11, IČO 05992346, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 21756/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2024, č. j. 1 ICm 2616/2022, 13 VSOL 116/2024-120 (KSOL 10 INS 21756/2021), takto: Rozsudek vrchního soudu ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o určení, že pohledávka žalobkyně z titulu plnění poskytnutého dle Smlouvy o poskytování záloh na zpracování materiálu ze dne 5. 8. 2020, přihlášená do insolvenčního řízení jako pohledávka č. P200/1 ve výši 2 000 000 Kč, je co do celé této výše zajištěna zástavním právem k movité věci: „technologie – recyklace komunálního odpadu“, ve výroku II. v části, v níž bylo rozhodnuto o určení, že pohledávka žalobkyně z titulu plnění poskytnutého dle Smlouvy o poskytování záloh na zpracování materiálu ze dne 5. 8. 2020, přihlášená do insolvenčního řízení jako pohledávka č. P200/2 ve výši 1 400 000 Kč, je co do celé této výše zajištěna zástavním právem k movité věci: „technologie – recyklace komunálního odpadu“, a ve výroku III. v části, v níž bylo rozhodnuto o určení, že pohledávka žalobkyně z titulu plnění poskytnutého dle Smlouvy o poskytování záloh na zpracování materiálu ze dne 5. 8. 2020, přihlášená do insolvenčního řízení jako pohledávka č. P200/3 ve výši 1 000 000 Kč, je co do celé této výše zajištěna zástavním právem k movité věci: „technologie – recyklace komunálního odpadu“, jakož i ve výroku IV., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalované zamítá. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou dne 14. 9. 2022 ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci se žalobkyně domáhala určení, že pohledávky žalobkyně z titulu plnění poskytnutého dle smlouvy o poskytování záloh na zpracování materiálu ze dne 5. 8. 2020, přihlášené žalobkyní jako věřitelkou do insolvenčního řízení jako pohledávka č. P200.1 ve výši 2.000.000 Kč, pohledávka přihlášená jako P200.2 ve výši 1 400 000 Kč a pohledávka P200.3 ve výši 1 000 000 Kč, jsou do celé výše zajištěny zástavním právem k movitým věcem, které byly identifikovány v žalobním petitu. Pohledávky byly insolvenčním správcem co do pořadí popřeny, neboť mají mít pořadí jako nezajištěné, když zajištění pohledávek nevzniklo. Dle žalobkyně jsou přihlášené pohledávky oprávněné, a to nejen ve výši jistiny i příslušenství, ale také co do pořadí. Uvedla, že sice nebyla smluvní stranou zástavní smlouvy, je ale přesvědčena, že předmětnou zástavní smlouvou bylo zřízeno a vzniklo zástavní právo i v její prospěch, a to obdobně, jako je tomu u zajištění pro syndikované bankovní úvěry. K neúčinnosti uzavření dodatku č. 17 namítla, že není zřejmé, zda k uzavření dodatku č. 17 došlo po podání insolvenčního návrhu na majetek dlužnice, dále že okamžik uzavření dodatku není klíčový, neboť jeho uzavřením dlužnice toliko plnila svou smluvní povinnost. Dále uvedla, že zajištění bylo sjednáno řádně, platně a dostatečně určitě, neboť dle informací od věřitelky Purum s. r. o. před uzavřením zástavní smlouvy byla realizována inventura majetku dlužnice a očíslování movitého majetku čárovými kódy a čárové kódy, které jsou nalepeny na movitém majetku dlužnice, jsou také uvedeny v inventurní poznámce u každé majetkové položky na její kartě. 2. Ve vyjádření žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že zástavní smlouva uzavřená mezi společností Purum s. r. o. a dlužnicí ve znění pozdějších dodatků je při specifikaci zastavované technologie zcela neurčitá, jelikož tuto označuje pouze stroze jako „00000001 technologie – recyklace komunálního odpadu“, zástavní právo tak pro neurčitost nemohlo vzniknout. Namítla, že je zcela irelevantní, zda dlužnice uzavřením předmětného dodatku plnila svou povinnost či nikoliv. Pokud tak učinila po zahájení insolvenčního řízení, jde o neúčinné právní jednání, dále uvedla, že žalobkyně k tvrzení, že zástavní právo vzniklo, ačkoliv nebyla smluvní stranou zástavní smlouvy, nepředložila právní argumentaci ani důkazy. 3. Rozsudkem ze dne 22. 12. 2023, č. j. 1 ICm 2612/2022-74 (KSOL 10 INS 21756/2021), soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky I – III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 1 ICm 2616/2022, 13 VSOL 116/2024-120 (KSOL 10 INS 21756/2021), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (výroky I – III), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Dospěl k závěru, že společnost Purum s. r. o. a dlužnice v souladu s § 1767 občanského zákoníku uzavřely ve prospěch žalobkyně zástavní smlouvu, na základě které jsou pohledávky žalobkyně zajištěny majetkem dlužnice, a popření pořadí pohledávek žalobkyně žalovanou jako insolvenční správkyní proto není důvodné. Dovodil, že soud prvního stupně pochybil, jestliže posuzoval zástavní smlouvu samostatně, neboť s přihlédnutím k obsahu smlouvy o zajištění financování uzavřené mezi společností Purum s. r. o. a dlužnicí a smlouvy o poskytování záloh na zpracování materiálů uzavřené mezi žalobkyní a dlužnicí je zcela zřejmé, že všechny tyto smlouvy, které odvolací soud shledal platnými, jsou vzájemně provázány, byť nejde o smlouvy závislé (§ 1727 občanského zákoníku). Ze smlouvy o zajištění provozního financování a smlouvy o zřízení zástavního práva je zřejmá vůle smluvních stran (společnosti Purum s. r. o. a dlužnice) zřídit zástavní právo i pro zajištění pohledávek žalobkyně, tedy zřídit zástavní právo ve prospěch žalobkyně jako třetí osoby, přičemž jednotlivými dodatky ke smlouvě o zřízení zástavního práva byly všechny pohledávky žalobkyně uplatněné v insolvenčním řízení dlužnice jako zajištěné pohledávky do zástavní smlouvy zahrnuty. V úvahu vzal i skutečnost, že i ve smlouvě o poskytování záloh na zpracování materiálu uzavřené mezi žalobkyní a dlužnicí je odkazováno na obě shora uvedené smlouvy uzavřené společností Purum s. r. o. a dlužnicí. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tak, že rozsudek odvolacího soudu je „zcela překvapivý, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a obsahuje větší množství vad“. Má za to, odvolací soud se při řešení následujících otázek odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázky: [1] „Může věřiteli vzniknout zástavní právo k movitým věcem dlužníka i přesto, že věřitel nebyl smluvní stranou zástavní smlouvy a dostatečně neprokázal vznik plnění ve prospěch třetí strany?“ [2] „Jaká jsou kritéria pro dostatečnost titulu a modu pro vznik zástavního práva k hromadné věci?“ [3] „Jaké jsou nároky na určitost vymezení předmětu zástavy, konkrétně, je vymezení 00000001 technologie – recyklace komunálního odpadu dostatečné, a jaká jsou kritéria na určitost zajišťované pohledávky?“ [4] „Je předmět zástavy označený jako „00000001 technologie – recyklace komunálního odpadu“ věcí hromadnou?“ [5] „Lze uzavřít, že je zástava řádně označena štítky bez toho, aby k této věci bylo prováděno dokazování?“ 6. Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl. 7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešen