22 Cdo 1050/2007 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1050/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 2. 2008 Spisová značka:22 Cdo 1050/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1050.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1050/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) P. V. a b) E. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) V. H. a 2) J. H., zastoupeným advokátem, o určení existence věcného břemene, eventuálně o zřízení věcného břemene k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 1794/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 25 Co 122/2006-242, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 10 C 1794/2002-176, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, „aby soud určil, že došlo vydržením ke vzniku věcného břemene spojeného s vlastnictvím nemovitosti, a to domu č. p. 103 stojícího na parcele č. 110, jenž je zapsán u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště v M., na LV č. 652 pro katastrální území K. nad V., jemuž odpovídá právo chůze vlastníka uvedeného domu přes část pozemku č. parc. 111/1 – průjezd a přilehlou část dvora umožňující přístup do domu č. p. 103, vymezené geometrickým plánem pro vyznačení věcného břemene zhotoveným P. S. pod č. 736-15/2003 a ověřeném Ing. R. M. dne 25. 8. 2003 pod č. 184/2003, jenž je zapsán u Katastrálního úřadu pro středočeský kraj, Katastrální pracoviště v M., na LV č. 3049 pro katastrální území K. nad V.“. Pod bodem II. zamítl žalobu, aby soud zřídil věcné břemeno specifikované pod bodem I. výroku. Dále rozhodl o nákladech řízení.   Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování učinil tato skutková zjištění: Žalobci jsou spoluvlastníky (společné jmění manželů) domu č. p. 103 stojícího na pozemku stav. parc. č. 110 v obci a kat. území K. nad V. V prvním nadzemní podlaží tohoto domu jsou nebytové prostory, v nichž je provozováno řeznictví a uzenářství. Druhé a třetí nadzemní podlaží domu č. p. 103, v nichž se nacházejí byty, je přístupné po schodišti se vstupem na ně ze zadní části domu ze dvora. Přístup ke schodišti vedoucímu do patra a podkroví je v současné době možný jen přes nebytové prostory v domě č. p. 103 nebo průjezdem na části stav. parc. č. 111/1, který končí vraty do dvora za domem č. p. 103 a vraty do dvora za domem č. p. 95 ve vlastnictví žalovaných. Předmětný průjezd vznikl překlenutím části stav. parc. č. 111/1 (dříve stav. parc. č. 111/2) pokračováním stavby domu č. p. 103, k čemuž došlo se souhlasem vlastníka sousedního domu č. p. 95, stojícího na stav. parc. č. 111/1. V roce 1881 bylo smluvně zřízeno „věcné břemeno (dříve služebnost) trpění překlenutí průjezdu z místní tratě, jakož i upotřebení prostory nad tímto překlenutí se nacházející a věcné břemeno (služebnost) užívání průjezdu a vchodu z místní tratě domem č. p. 95“. Toto věcné břemeno bylo zapsáno v knihovních vložkách č. 75 a 81 a bylo vymazáno v roce 1960, kdy došlo ke znárodnění obou domů včetně stavebních pozemků. V roce 1969 byl dům č. p. 103 se stav. parc. č. 110 bezplatně převeden do vlastnictví manželů Š., k obnově zaniklého věcného břemene však nedošlo. Po smrti B. Š. 23. 7. 1990 nabyla tyto nemovitosti dědictvím M. C., která je kupní smlouvou z 12. 9. 1991 převedla na žalobce. Dům č. p. 95 se stav. parc. č. 111/1 po roce 1989 nabyl v restituci J. V., který tyto nemovitosti v roce 1995 prodal žalovaným. V roce 1993 nebo 1994 došlo mezi J. V. a žalobcem „k incidentu, kdy poté, co žalobce prováděl v průchodu nějaké menší stavební úpravy, byl upozorněn ze strany svědka V., že předmětný průjezd je jeho a že si měl k dané činnosti vyžádat jeho souhlas“. V létě 2003 žalovaný zamkl vrata předmětného průjezdu a od té doby došlo k ukončení užívání průjezdu žalobci a osobami pracujícími v řeznictví. Žalovaní nesouhlasí s tím, aby průjezd nadále užívali žalobci a osoby, kterým žalobci hodlají pronajmout byty ve svém domě, a nesouhlasí ani s tím, aby byl užíván k provozu řeznictví. Podle znaleckého posudku Ing. J. L. ze 7. 9. 2004 a odborného posudku Ing. M. K. z 30. 8. 2004, který je přílohou označeného znaleckého posudku, „za stávajícího dispozičního uspořádání domu č. p. 103 nelze používat první nadzemní podlaží domu č. p. 103 pro vstup osob z P. náměstí do prostorů bytů ve 2. a 3. nadzemním podlaží, stejně tak není možný s ohledem na dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží domu (jehož prostory jsou zcela využity pro provoz prodejny masa) vjezd přes toto podlaží z P. náměstí do dvora“. Přístup vlastníků a dalších osob do domu č. p. 103 z P. náměstí však lze zajistit „stavební úpravou spočívající v přepažení krámu v místě vedlejšího konstrukčního traktu, kdy by vstup z náměstí vznikl z pravého výkladce při pohledu z průčelí“. S ohledem na tato skutková zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci sami předmětné věcné břemeno nevydrželi. Soud prvního stupně neshledal podmínky ani pro zřízení věcného břemene s tím, že v daném případě není splněna podmínka, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. 25 Co 122/2006-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dokazování dále doplnil listinnými důkazy a zjistil, že vybudování nového vchodu do domu žalobců z Palackého náměstí při dodržení podmínek stanovených ve stavebním povolení nic nebrání a nebrání ani provozu řeznictví poté, kdy přepažení provozovny bude provedeno v souladu s příslušnými hygienickými předpisy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc posoudil správně i po právní stránce. Zajištění přístupu do domu žalobců si nevyžádá nepřiměřeně vysokých nákladů a nebrání tomu ani stavební předpisy. Pokud žalobci namítali, že tím se hodnota jejich domu sníží, odvolací soud uvedl, že zákon s tím, jaký bude mít zajištění jiného přístupu do domu vliv na cenu stavby, nepočítá. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. o zamítnutí žaloby na zřízení věcného břemene, podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobci spatřují v tom, že právní otázka vzniku věcného břemene podle § 151o odst. 3 ObčZ nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Jde zejména o vymezení pojmu “nelze zajistit jinak“. Přístup soudu k výkladu této normy žalobci označují „jako zužující, fakticky znemožňující jeho praktickou aplikaci“. Namítli, že odvolací soud jako jednu z podmínek zřízení věcného břemene označil také „právní nemožnost realizace jiného přístupu (nesoulad s předpisy stavebního práva zamezující získání stavebního povolení a následné kolaudace)“, avšak jeho závěr o tom, že tato podmínka nebyla splněna, je v rozporu se skutečností. S ohledem na rozpornost jednotlivých vyjádření vedoucího stavebního úřadu by příslušné orgány státní správy znalcem navrhovanou stavební úpravu ke zřízení nového průchodu pravděpodobně neumožnily. Soud se podle jejich názoru „měl zabývat též účelností, hospodárností a faktickou dostupností přístupu ke stavbě“. Rozhodnutí soudu „popírá účel předmětného ustanovení zákona zamýšlený zákonodárce pro sousedské vztahy“, ale současně nutí žalobce, aby se v důsledku jednání žalovaných, které je v rozporu s dobrými mravy, započali s přestavbou vlastního domu. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobci spatřují v chybném procesním postupu v souvislosti s jeho tvrzením, „vztahujícím se k eventuálním poškozením vlastníků nemovitostí zánikem věcných břemen v době nesvobody“. Odvolací soud zde měl postupovat podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a řízení do rozhodnutí Ústavního soudu přerušit. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolac