22 Cdo 1086/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1086/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2018 Spisová značka:22 Cdo 1086/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1086.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydání věci Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 99/2004Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 99/2004Sb. § 3 odst. 5 předpisu č. 99/2004Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 197/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 9. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1086/2016-170 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Českého rybářského svazu, z. s., místní organizace Teplice, IČO 00482838, se sídlem v Teplicích, Trnovany, Havířská 583/7, zastoupeného JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalované TJ zdravotně postižených Nola Teplice, IČO 46071423, se sídlem v Teplicích, Řetenice, Jaselská 355, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, o vydání ryb, eventuálně o zaplacení částky 490 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 126/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Co 623/2015-141, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 24 C 126/2014-112, uložil žalované povinnost vydat žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku populaci ryb nacházející se ve vodním dílem M., ležícím na pozemku parc. v k. ú. M. a pozemcích parc. v k. ú. K. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 10. 6. 2005 uzavřely město D. (jako tehdejší vlastník vodního díla M. nacházejícího se na pozemcích parc. v k. ú. M. a pozemcích parc. v k. ú. K., dále jen „vodní dílo“) a žalovaná „dohodu o podílu na úhradě nákladů na údržbu vodního díla M.“ (dále jen „dohoda“). Na základě této dohody byl žalobce oprávněn užívat vodní dílo k chovu ryb. Dohoda byla uzavřena na deset let s tím, že v roce, v němž dohoda pozbude platnosti, je žalobce povinen provést výlov chovaných ryb do 31. 12. příslušného roku. Žalovaná nabyla vlastnictví k vodnímu dílu dne 12. 6. 2007 na základě kupní smlouvy ze dne 23. 5. 2007. Soud vzal dále za prokázané, že žalobce nasadil v roce 2012 do vodního díla 15 000 ks štiky a 8 632 ks kapra, přičemž ryby dosud nikdo nevylovil. Žalovaná zamezila žalobci na podzim roku 2013 vodní dílo užívat a ryby vylovit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ryby ve vodní nádrži jsou podle § 1049 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve vlastnictví žalobce, který je do vodního díla nasadil. Jelikož žalovaná znemožňuje žalobci provést výlov ryb, soud žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vydat žalobci rybí populaci. Z tohoto důvodu také již nerozhodoval o eventuálním nároku žalobce na zaplacení 490 500 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Co 623/2015-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Vydat rybí populaci může žalovaná buď tak, že zpřístupní žalobci vodní dílo a nechá jej ryby vylovit, anebo tak, že populaci ryb sama (nebo prostřednictvím třetí osoby) vyloví a předá žalobci. K druhé alternativě však není s ohledem na znění dohody ze dne 14. 6. 2015 povinna. Jinými slovy povinnost vydat populaci ryb není v dané situaci ničím jiným než povinností žalované zpřístupnit žalobci vodní dílo a umožnit mu výlov ryb. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, jenž nabyl právní moci v listopadu roku 2015, uložil žalované povinnost vydat rybí populaci ve vodním díle. Podle dohody ze dne 14. 6. 2005 byl žalobce oprávněn a současně povinen provést výlov ryb nejpozději do 31. 12. 2015. Odvolací soud tak rozhodl o povinnosti žalované nejméně jeden měsíc před dospělostí žalobcova práva na výlov ryb. Soud má přitom rozhodovat podle stavu existujícího v době vyhlášení jeho rozhodnutí a nemůže uložit plnění splatné až v budoucnu (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1975, sp. zn. 1 Cz 62/75, publikovaný pod č. 7/1977 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Byla-li pro určité právo žalobce stanovena lhůta, mohl se domáhat takového práva u soudu až uplynutím této lhůty, tedy po 31. 12. 2015. Žalovaná rovněž namítá, že není v této věci pasivně legitimovaná, protože vodní dílo pronajala třetí osobě. Žalovaná ryby nijak nezadržuje a pozemky, které tvoří vodní nádrž, užívá třetí osoba. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013, se nelze domáhat ochrany proti osobě, jež nevykonává příslušná práva. Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého povinnost vydat populaci ryb není v dané situaci ničím jiným než povinností žalované zpřístupnit žalobci vodní dílo. Žalobci ovšem v přístupu k vodnímu dílu nikdo nebrání a ani mu nikdo nezadržuje ryby, jež jsou (podle tvrzení žalobce) v jeho vlastnictví. Pouze je mu bráněno ve vypuštění vodního díla. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce, že žalovaná není v této věci pasivně legitimována: Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, tato a další níže uvedená rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Námitky k nedostatku její pasivní legitimace z důvodu pronájmu vodního díla třetí osobě dovolatelka v odvolacím řízení neuplatnila. Jestliže se proto těmito námitkami odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.