22 Cdo 1161/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1161/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1161/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1161.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydržení Mimořádné vydržení (o. z.) Řádné vydržení (o. z.) Služebnost (o. z.) Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 130 obč. zák. ve znění od 01.01.1992 do 31.12.2013 § 134 obč. zák. ve znění od 01.01.1992 do 31.12.2013 § 1260 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1095 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 3066 o. z. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.12.2025IV.ÚS 3713/25 Josef Baxa Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1161/2025-262 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. S. a b) M. S., obou zastoupených Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Praze, Římská 1222/33, proti žalované E. L. s.r.o., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Mánkem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 750/34, o určení existence služebností, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 39/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, č. j. 22 Co 136/2024-218, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 672 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Ondřeje Mánka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 10 C 39/2022-186, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že pozemky žalované parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, jsou zatíženy služebností inženýrské sítě – vedení elektrické přípojky v rozsahu dle geometrického plánu J. B. ze dne 1. 12. 2021, ve prospěch pozemku ve spoluvlastnictví žalobců parc. č. XY v katastrálním území XY, a že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví žalované je zatížen služebností čerpání vody ze studny umístěné na tomto pozemku na hranici s pozemkem parc. č. XY ve prospěch pozemku ve spoluvlastnictví žalobců parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 22 Co 136/2024-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že dovolací soud nesprávně posoudil otázku držby služebnosti, otázku podmínek pro mimořádné vydržení a také právního důvodu držby pro řádné vydržení. Žalobci mají za to, že držbu služebnosti inženýrské sítě a čerpání vody nabyli tím, že se jí po rozdělení areálu bývalého JZD XY ujali. V jejich jednání nelze spatřovat nepoctivý úmysl, proto je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021 a 22 Cdo 1686/2021. Současně dovolatelé prokázali faktický výkon práva po zákonem požadovanou dobu v souladu s požadavky uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3750/2023. Pro potřeby řádného vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, spatřují domnělý právní titul, od kterého držbu odvozují, ve své „víře“ v existenci věcného břemene, jelikož žalovaná jeho výkon po určitou dobu trpěla (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 5372/2014). Veškeré uvedené otázky byly podle dovolatelů vyřešeny odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná uvádí, že argumenty žalobců v dovolání nejsou pro řešenou věc podstatné, stejně jako je nepřiléhavá judikatura, na kterou odkazují, jelikož užívání cizí věci žalobci nebylo držbou práva odpovídajícímu služebnosti. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl. III. Přípustnost dovolání 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K řádnému vydržení 7. Vzhledem k tomu, že k řádnému vydržení práva odpovídajícímu služebnosti mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud řádné vydržení posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“), - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). 8. Podle § 151o odst. 1 věty druhé obč. zák. právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 obč. zák. zde platí obdobně. 9. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. 10. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. 11. Podle ustálené judikatury k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno „od nepaměti“. Takové „právo“ lze vykonávat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, uveřejněný, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Takovým držitelem je jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Zpravidla to bude ten, kdo vykonává právo na základě právního titulu, který je neplatný, přičemž oprávněný ani při zachování obvyklé opatrnosti o neplatnosti (resp. o skutečnostech ji způsobujících) neví a nemusí vědět, může však jít o případ tzv. domnělého právního důvodu držby (titulus putativus), kdy tu titul vůbec není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. 12. Jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587). 13. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodsta