22 Cdo 1189/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1189/2025-207 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 17 C 58/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 14 Co 45/2024-183, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 17 C 58/2018-144, zamítl žalobu o určení, že F. K., zemřelý dne 11. 4. 1997, byl ke dni své smrti vlastníkem pozemků parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY vzniklé geometrickým plánem zhotoveným Ing. Janem Hlávkou, Riegrova 60, Břeclav, č. plánu 456-50/2009 ze dne 7. 4. 2009, a v tomto plánu označené jako nová parcela č. XY, nyní zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. XY (výrok I). Dále soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastnicí id. 1/2 pozemků parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY vzniklé geometrickým plánem zhotoveným Ing. Janem Hlávkou, Riegrova 60, Břeclav, č. plánu 456-50/2009 ze dne 7. 4. 2009, a v tomto plánu označené jako nová parcela č. XY, nyní zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. XY, a že F. K., zemřelý dne 11. 4. 1997, byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2 pozemků parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY vzniklé geometrickým plánem zhotoveným Ing. Janem Hlávkou, Riegrova 60, Břeclav, č. plánu 456-50/2009 ze dne 7. 4. 2009, a v tomto plánu označené jako nová parcela č. XY, nyní zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. XY (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastnic (dovolání žalobkyně směřovalo proti výroku I prvostupňového rozsudku, dovolání žalované pak proti výroku II – pozn. dovolacího soudu) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí id. 1/2 pozemků parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY vzniklé geometrickým plánem zhotoveným Ing. Janem Hlávkou, Riegrova 60, Břeclav, č. plánu 456-50/2009 ze dne 7. 4. 2009, a v tomto plánu označené jako nová parcela č. XY, nyní zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. XY, a že F. K., zemřelý dne 11. 4. 1997, byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2 těchto nemovitých věcí (výrok I). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky dobré víry žalobkyně a jejího otce F. K., jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak tato praxe vyplývá zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a dále v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 121 o. s. ř. z hlediska hodnocení důkazu, a to rozhodnutí státního notářství v Břeclavi ze dne 27. 11. 1981. Dovolacím důvodem je pak i skutečnost, že napadené rozhodnutí je ve svých závěrech zcela odlišné od závěrů, které učinil tentýž soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 54/2017. Rozhodnutí Státního notářství v Břeclavi ze dne 27. 11. 1981, č. j. D 918/81, jímž bylo rozhodnuto v pozůstalostním řízení po M. K., není skutečností, která by zakládala pochybnost o tom, že je pozemek ve vlastnictví F. K. Ze skutečnosti, že některé pozemky nebyly v řízení o dědictví projednány, proto nelze činit skutkové ani právní závěry. Pozemky, o jejichž prodej F. K. žádal jako o pozemky parc. č. XY a XY již v roce 1981, toto označení neměly. Dědicové tak mohli z rozhodnutí o pozůstalosti dovodit pouze to, že všechny pozemky zdědila žalobkyně. Z pohledu dokazování se v nyní projednávané věci nabízel důkaz výslechem notáře, případně dalších svědků; byl však proveden pouze důkaz přečtením spisu Státního notářství v Břeclavi sp. zn. D 918/81. Dále namítla, že krajský soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 54/2017-127, konstatoval, že podmínky pro vydržení vlastnického práva byly naplněny, nicméně nyní v napadeném rozhodnutí zaujal zcela jiný názor. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02. Závěrem uvedla, že její postavení lze srovnat s postavením tzv. dobrověrného nabyvatele, k čemuž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 2219/12. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). 9. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. 10. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (dostupné na www.nsoud.cz)]. 11. Dovolání předně polemizuje se závěrem odvolacího soudu stran toho, že nedošlo k vydržení předmětných pozemků F. K., potažmo že nedošlo k vydržení předmětných pozemků žalobkyní a F. K., a to do jejich podílového spoluvlastnictví. 12. Jelikož k případnému nabytí (spolu)vlastnického práva vydržením mělo podle skutkových tvrzení žalobkyně (a skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud v tomto ohledu ztotožnil) dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). 13. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stá