22 Cdo 1196/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1196/2025-251 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. L., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, IČO 00845451, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 1803/8, zastoupenému JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 193/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2024, č. j. 57 Co 81/2024-211, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Pyšného. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 29 C 193/2020-143, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, č. j. 57 Co 81/2024-211, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 3. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že byly splněny podmínky pro mimořádné vydržení sporného pozemku ze strany žalovaného, je tedy nadbytečné zabývat se tím, zda žalovaný nabyl pozemek na základě zákona či vydržením řádným. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný se chopil pozemku na základě hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 15. 4. 1991 „pro sebe“, od roku 1991 do roku 2004 celý pozemek fakticky udržoval, v letech 2004 a 2011 uzavřel smlouvy o zřízení věcného břemene. Uvedl, že žalovaný se „fakticky chopil držby [projevil držitelskou vůli dle § 987 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)] s úmyslem nakládat s věcí (pozemkem) jako s vlastní ke dni 15. 4. 1991 (prvek subjektivní) v souvislosti s uzavřením hospodářské smlouvy, přičemž následně byl naplněn rovněž druhý předpoklad držby, a to panství nad věcí (prvek objektivní), tj. faktické ovládání věci v podobě její údržby, či zřízení věcných břemen k pozemku v roce 2004 a 2011“. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i dovolatelka) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil: 1) Naplnění pojmu „nakládání s věcí jako s vlastní“, které je pro určení okamžiku počátku vydržecí doby a naplnění podmínek mimořádného vydržení zásadní. Namítá, že od roku 1991 bylo prokázáno pouze provádění letní nebo zimní údržby pozemní komunikace na pozemku, věcné břemeno bylo zřízeno až v letech 2004 a 2011. Prostou údržbu pozemní komunikace však nelze podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu považovat za naplnění pojmu nakládat s věcí jako s vlastní (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2719/20, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 612/2019, podle kterého pouhá realizace veřejnoprávní povinnosti nemůže založit oprávněnou držbu). Dodává, že místní komunikace je veřejným statkem, který způsobilým předmětem držby ani není. Připomíná, že další zjištěný způsob nakládání s věcí jako s vlastní se váže až k rokům 2004 a 2011. Ani změnu povrchu místní komunikace přitom dovolatelka nepovažuje za nic nad rámec veřejnoprávní povinnosti. 2) Otázku určení okamžiku, od kterého se počítá vydržecí doba mimořádného vydržení, a to v rozporu s „výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“. Z nesprávného závěru o nakládání s věcí jako s vlastní plyne i nesprávné určení počátku vydržení od 15. 4. 1991. První prokázané nakládání s věcí jako s vlastní plyne až z uzavření smlouvy v roce 2004, byla-li proto žaloba podána v roce 2020, byla podána včas. 3) Otázku nákladů řízení, kterou posoudil v rozporu se zákazem reformace in peius a judikaturou Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, 22 Cdo 3082/2023) a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1145/24, I. ÚS 1238/23). 4) Odvolacímu soudu vytýká rovněž nesprávný procesní postup spočívající v poučení podle § 118a o. s. ř. daném odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení v rozporu s principem neúplné apelace podle § 205a o. s. ř. Odvolací soud sice uvádí, že žalovaný byl poučen odvolacím soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neuvádí však, z jakého důvodu k takovému poučení došlo. Tento postup odvolacího soudu označuje dovolatelka za svévolný, v rozporu se zákonem, pro který je třeba rozsudek hodnotit jako nepřezkoumatelný. Z odůvodnění rozsudku nelze zjistit, jakými úvahami se odvolací soud řídil, když přes omezení neúplnou apelací podle § 205a o. s. ř. poučení podle § 118a o. s. ř. poskytnul, tedy zda poučení podle § 118a o. s. ř. poskytnuté soudem prvního stupně považoval za neúplné nebo absentující. Odvolací soud dospěl ke stejnému právnímu názoru o vydržení, nebyl proto dán důvod poučit podle § 118a o. s. ř ani pro jiný názor na prokázání rozhodných skutečností, než který zastával soud prvního stupně. 5) Za nesprávně právně posouzenou považuje i otázku „nabytí vlastnického práva žalovaným v návaznosti na žalobcem tvrzené skutečnosti stran přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku ze státu na žalovaného“. Otázku nabytí na základě zákona či řádným vydržením považuje dovolatelka za podstatnou „ve světle výše uvedených dovolacích námitek“, nalézací soudy se však těmito způsoby nabytí odmítly zabývat. Podrobně se vyjadřuje k (ne)možnosti žalovaného nabýt vlastnictví k pozemku na základě zákona a k nedostatku dobré víry žalovaného s ohledem na nedostatečné ověření, zda státu k 24. 5. 1991 svědčilo vlastnické právo. Vyslovila rovněž pochybnosti, zda je předmětná komunikace zařazena do pasportu místní komunikací oprávněně. 6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaný k dovolání uvedl, že žalobkyně v dovolání žádné nové skutkové či právní okolnosti neuvádí. Rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu považuje žalovaný za souladné s hmotným právem i rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. 8. Dovolání není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K nakládání s věcí jako s vlastní 11. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že otázku nakládání s věcí jako s vlastní posoudil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 612/2019 a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2719/20, neboť za nakládání s věcí jako s vlastní považoval jen prostou údržbu komunikace. 12. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí z toho, že s pozemkem hospodařil už příslušný národní výbor, žalovaný se chopil pozemku na základě smlouvy o převodu hospodaření ze dne 15. 4. 1991 „pro sebe“, jako vlastník byl zapsán v katastru nemovitostí. Už od roku 1991 fakticky udržoval nejen panelovou komunikaci, kterou v roce 2005 odstranil a nahradil živičným povrchem, ale také zbylou část pozemku, v roce 2004 a 2011 zřídil k pozemku věcná břemena. Údržba celého pozemku byla prováděna nejen pro zachování funkce místní komunikace, ale i proto, že se žalovaný považoval za vlastníka pozemku. Nejednalo se tedy o pouhou realizaci veřejnoprávní povinnosti správy a údržby místní komunikace jako tomu bylo ve věci řešené Nejvyšší soudem pod sp. zn. 22 Cdo 612/2019. 13. K námitkám dovolatelky k obsahu výpovědi svědků dovolací soud uvádí, že hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volné