22 Cdo 1278/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1278/2025-329 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) J. H. a b) L. G., obou zastoupených JUDr. Janem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 586/99, proti žalovaným 1) J. N., 2) M. N., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 341/15, a 3) P. N., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 16/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2025, č. j. 30 Co 476/2024-290, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně žalobkyni a) 5 845 Kč a žalobkyni b) 4 721 Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Opletala. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 30 Co 476/2024-290, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 5. 2024, č. j. 18 C 16/2022-237, ve vztahu k žalovanému 3) a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1) a 2) tak, že určil, že M. H., zemřelý dne 24. června 2017, byl ke dni své smrti vlastníkem části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY označené v Geometrickém plánu číslo 3480–1954/2019, který je nedílnou součástí rozsudku, ověřeném dne 20. 9. 2019 Ing. Jindřichem Majerem, jakožto pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. K závaznosti pravomocného rozsudku vydaného v původním řízení (v roce 2001) uvedl, že jeho výrok je závazný pro soud i účastníky, neboť okruh účastníků je stejný (byť v opačném procesním postavení a s právními nástupci namísto zemřelého M. H.). Závazně tak bylo vyřešeno, že žalobkyně jako právní nástupkyně M. H. nejsou povinny odstraňovat plot, který se fakticky nacházel na původním pozemku žalovaných parc. č. XY. Ani jako otázka předběžná však v původním řízení nebylo řešeno, zda M. H. byl či nebyl vlastníkem sporné části tohoto pozemku. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že M. H. spornou část zemského povrhu nabyl vydržením v červenci 1994, neboť se chopil držby této připlocené části v roce 1984 v domnění, že jde o součást pozemků jím zakoupených. Pochybnosti o správnosti umístění plotu mohl mít nejdříve v roce 1995. Jeho dobrou víru nenarušil ani geometrický plán se zákresem hranice sousedních pozemků, neboť z něj nebylo možné dovodit, zda plot je veden po správné hranici nebo mimo ni. Pokud by k vydržení nedošlo v roce 1984, došlo by k němu v roce 2011 na základě putativního titulu z roku 2001, kterým byl rozsudek v původním řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu. 4. Namítají, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a to, zda existuje překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. za situace, kdy předchozím soudním rozhodnutím bylo již pravomocně rozhodnuto (v roce 2021), že žaloba podaná jednou z dědiček proti všem současným žalovaným, podle které by soud určil, že sporný pozemek (p. č. XY v rozsahu dle GP) je pozůstalostí po M. H., se zamítá. Za dosud nevyřešenou právní otázku považují dále otázku hmotného práva, zda domnělým (putativním) titulem může být závěr vyslovený v odůvodnění pravomocného rozhodnutí soudu, navíc nikoli jednoznačně k pozemku, který byl až následně vymezen geometrickým plánem. Při řešení otázky podmínek vydržení, konkrétně při posouzení ztráty dobré víry držitele v průběhu vydržecí doby a posouzení dobré víry při koupi pozemku bez uvedení výměry, se kterou se nabyvatel neseznámil, se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 a 22 Cdo 1843/2000). 5. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaní 1) a 2) k dovolání uvedli, že rozsudek odvolacího soudu vychází z ustálené judikatury. Vyjádřili se k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto. 7. Dovolání není přípustné. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K vydržení v roce 1994: 10. Dovolatelé dovozují nedostatek dobré víry držitele z toho, že ve smlouvě, na jejímž základě nabyl vlastnictví přilehlých nemovitostí a chopil se držby sporného pozemku, nebyla uvedena výměra nabývaných pozemků a nebylo prokázáno, že by se s výměrou seznámil; postupoval tak bez potřebné opatrnosti a jeho držba nemohla být oprávněná. Také tvrdí, že skutečný stav věci musel poznat z geometrického plánu. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soud však není dán. 11. V rozsudku ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl: Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla "se zřetelem ke všem okolnostem". 12. Tento závěr opakoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4579/2007; i tam se kupující se chopili držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupili. 13. Judikatura Nejvyššího soudu tak nezastává názor, že by v případě, že se držitel spolu se skutečně nabytými pozemky ujal držby části sousedního pozemku, musel být vždy ve zlé víře, vylučující oprávněnou držbu (§ 130 odst. 1 obč. zák.); tato zlá víra bude dána zpravidla tam, kde plocha pozemku jen drženého se blíží ploše pozemku nabytého, a tedy i vlastněného, nebo ji dokonce převyšuje. Jinak řečeno: Držitel nebude objektivně v dobré víře tam, kde plocha držené části sousedního pozemku bude taková, že by si rozdílu musel při znalosti výměry nabytých pozemků všimnout. 14. Nedostatek dobré víry není tedy judikaturou spojován se skutečností, že nabyvatel se neseznámil s výměrou pozemků, která nebyla v převodní smlouvě uvedena. Obecně není pro naplnění podmínek oprávněné (poctivé) držby nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014). 15. Také v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I.ÚS 4365/12, ústí právní rozbor věci, vycházející z obdobných východisek, jaké jsou uvedeny výše, v závěr, že „i u nabyvatelů nezajímajících se o výměru převáděného pozemku je zásadně relevantní, jak velký je rozdíl mezi převáděnou a fakticky drženou plochou pozemku.“ Není to tedy tak, že by neznalost výměry pozemku vždy bez dalšího vylučovala objektivní dobrou víru držitele. 16. V dané věci činí výměra sporného pozemku 104 m2, což je výměra podstatně nižší než výměra přilehlých pozemků ve vlastnictví původního vlastníka M. H. Ani znalost skutečné výměry převáděných pozemků by tedy k pochybnostem o správnosti zaplocení vést nemusela. 17. Odvolací soud také srozumitelně vysvětlil, proč z geometrického plánu nebylo možné ani při obvyklé opatrnosti dovodit, zda umístěný plot kopíruje skutečnou hranici pozemků, a poukázal na to, že i podle závěrů znalce nebylo při běžném ohledání možné určit, jestli plot na sou