22 Cdo 1305/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1305/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 6. 2005 Spisová značka:22 Cdo 1305/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1305.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 41 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. čitosti „Prohlášení zakladatele“ v označení staveb a vyslovuje přesvědčení, že nepeněžitý vklad do základního jmění akciové společnosti je nedělitelným plněním a neplatnost jeho části tak způsobuje neplatnost prohlášení celého. Za jediný titul převodu považuje Prohlášení zakladatele. Žalobkyně a) navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Dovolání žalobkyně b) považuje za přípustné vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu jak pro řešení otázky platnosti právního titulu o převodu nemovitostí, tak aktivní legitimace jako spoluvlastnice nemovitostí. Dovolání O. P., a. s., považuje za opodstatněné ohledně pozemků s tím, že rozhodováno bylo soudy věcně příslušnými. Za zásadní považuje vzhledem k tomuto dovolání rozsudek odvolacího soudu pro řešení otázky dělitelnosti vkladu nepeněžitého plnění do základního jmění společnosti, který spočívá ve více věcech, společnosti a zda projev vůle zakladatele o vkladu do společnosti může být bez újmy na platnosti takového úkonu obsahově odlišný od usnesení statutárního orgánu zakladatele. Žalovaná k dovolání žalobkyně b) uvedla, že ji jako spoluvlastnici nepovažuje za aktivně legitimovanou k podání určovací žaloby k nemovitostem. Pokud žalobkyně b) argumentuje tím, že spoluvlastnický podíl byl dopsán do prohlášení zakladatele po podání návrhu na vklad, pak o tomto tvrzení nepředložila žádný důkaz. Žalovaná nevidí nic závadného na tom, že žalobkyně doplnila pouze to vyhotovení Prohlášení zakladatele, které předkládala katastrálnímu úřadu, když se týkalo jen spoluvlastnického podílu k nemovitostem v k. ú. N. M. Žalovaná dále poukazuje na závazek O. P., a. s., vložit nemovitosti jako nepeněžitý vklad do společnosti žalované, jak vyplývá z rozhodnutí o jejím založení. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovoláních proti rozsudku odvolacího soudu 24. 2. 2000 podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“). Dovolání O. P., a. s., na jehož místo vstoupila, jak již shora uvedeno, v odvolacím řízení konkurzní správkyně, bylo podáno osobou, která není účastníkem řízení. Proto bylo jako dovolání podané osobou neoprávněnou podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. b) OSŘ odmítnuto. Žalobkyně b) napadla dovoláním celý výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto jak o její žalobě na určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu k pozemku parc. č. 31/2 v kat. území N. M., obec P., tak o žalobě žalobkyně a) na určení vlastnictví i k dalším pozemkům. Žalobkyně b) žalobu na určení vlastnictví k těmto dalším pozemkům nepodala, není účastnicí řízení zahájeného k žalobě O. P., a. s., vůči žalované, přičemž dále bude ještě uvedeno, že žalobkyně nebyly v postavení nerozlučných společníků ani ohledně určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu. Dovolání žalobkyně b) směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba O. P., a. s., na určení vlastnictví k pozemkům, resp. spoluvlastnickému podílu k pozemku, bylo proto jako dovolání podané rovněž neoprávněnou osobou odmítnuto /§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. b) OSŘ). Dále Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně b) a žalované byla podána včas, žalovaná je řádně zastoupena a žalobkyně b) má vysokoškolské právnické vzdělání, zkoumal, zda jde o dovolání přípustná. Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovolání napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Vady vyjmenovaní v § 237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, účastníci nenamítali a ani ze spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny. Dovolání žalované, kterým napadla měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ. Dále se dovolací soud zabýval námitkou žalované, týkající se věcné nepříslušnosti. Podle § 104a odst. l OSŘ věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoliv za řízení. Vysloví-li že není příslušný, současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soud bude věc postoupena, přičemž právní účinky spojené s podání návrhu zůstávají zachovány. Žaloba v této věci byla podána 22. 10. 1997. Věcnou příslušnost je proto třeba posuzovat podle § 9 odst. 3 písm. b) bodu aa) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 46/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory z právních vztahů souvisejících se zakládáním společností nebo družstev. Předmětný spor mezi žalobkyní a) a žalovanou vyplývá z právních vztahů, které souvisí se založením žalované jako obchodní společnosti zakladatelem O. P., a. s., se současným vkladem vymezeného nemovitého majetku do základního jmění takto založené společnosti. Jde o spor o určení vlastnictví ke sporným, do nově vzniklé obchodní společnosti vloženým nemovitostem, který zasahuje do majetkové sféry obou těchto účastníků. Věc ve vztahu mezi žalobkyní a) žalovanou souvisí se založením žalované jako obchodní společnosti a proto je věcná příslušnost soudů vymezena § 9 odst. 3 písm. b) bodem aa OSŘ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1123/2002 z 28. 3. 2003, publikovaný pod C 1819/svazek 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů rozhodovaly o určení vlastnictví k nemovitostem, ohledně kterých byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, jako soudy věcně nepříslušné. Proto dovolací soud, aniž se mohl zabývat, posouzením dalších otázek obsažených v dovolání žalované, rozsudek odvolacího v této napadené části zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243b odst. 1 a 2 věta druhá OSŘ). Pokud se také žalobkyně b) domáhá vůči žalované určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem ideálního podílu 7/8 č. p. 2074 na pozemku parc. 31/2 v k. ú. N. M., jde o její samostatnou žalobu, není se žalobkyní a) v postavení nerozlučných společníků. Žalobkyně b) domáhá se určení vlastnictví k tomuto spoluvlastnickému podílu k domu č. p. 2074 z toho titulu, že je sama spoluvlastnicí zbývajících 3/8 této nemovitosti, tedy ze vztahu vyplývajícího z § 136 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ), který stanoví, že věc může být v podílovém spoluvlastnictví a § 137 odst. 2 téhož zákona, podle kterého podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nejde proto o věc podřaditelnou pod § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) OSŘ shora uvedeného znění, ale k řízení je podle § 9 odst. 1 OSŘ věcně příslušný okresní (obvodní) soud. Žalovaná namítala, že žalobkyně b) jako spoluvlastnice nemovitosti nemá ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva dalšího spoluvlastníka ke společné věci. Už soud prvního stupně správně dovodil, že naléhavý právní zájem je dán z toho důvodu, že žalobkyně b) jako menšinová spoluvlastnice pro výkon svého spoluvlastnického práva - hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ - potřebuje vědět, kdo je většinovým spoluvlastníkem společné věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2024/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/2001). Z logiky věci se podává, že naléhavý právní zájem menšinového spoluvlastníka na určení, kdo je spoluvlastníkem většinového podílu může být dán jen za předpokladu, že určovací žaloba bude vázat jak většinového spoluvlastníka, který je zapsán v katastru nemovitostí, tak i toho, o němž je tvrzeno, že je skutečným většinovým spoluvlastníkem (a který by měl být podle soudního rozhodnutí v případě úspěšné žaloby v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán. To znamená, že tyto subjekty musí být také účastníky řízení. V daném případě nelze přehlédnout, že dovolací soud dospěl k zá