22 Cdo 1377/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1377/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2022 Spisová značka:22 Cdo 1377/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1377.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 10. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2762/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1377/2022-268USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalované M. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 15, V Nových domcích 343/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 41/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 36 Co 249/2021-238, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 36 Co 249/2021-238, se zamítá. III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky se sídlem v Praze 15, V Nových domcích 343/13. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 35 C 41/2020-170, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY (dále jen „předmětný dům“), jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, v obci XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 36 Co 249/2021-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nadto má napadené rozhodnutí trpět i dalšími vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci shledává zejména v posuzování dobré víry žalované a jejího manžela v otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému domu, a to při existenci práva stavby podle platné smlouvy a s ohledem na právní úpravu danou zákonem č. 88/1947 Sb. Tím, že odvolací soud potvrdil závěr o vydržení stavby žalovanou, se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018 či sp. zn. 22 Cdo 3318/2008 ad.). Pro neúplnost považuje napadené rozhodnutí v tomto rozsahu také za nepřezkoumatelné. Nadto dodává, že odvolací soud napadené rozhodnutí vydal v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Odvolací soud se dále podle žalobce v napadeném rozhodnutí při řešení otázky vydržení vlastnického práva odchýlil od garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čímž se měl dopustit nesprávného právního posouzení věci. Nad rámec této argumentace žalobce zdůrazňuje, že od roku 1991 je oprávněným držitelem pozemku včetně předmětného domu, přičemž v případě pochybností o jeho vlastnickém právu lze argumentovat tím, že žalobce k předmětnému domu vlastnické právo vydržel, a to přinejmenším mimořádně ke dni 1. 1. 2019. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. In eventum navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, k novému projednání. Dále navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu § 243 písm. b) o. s. ř. odložil právní moc napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Tvrdí, že pozemek na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešel a ani nebyl žalobcem vydržen, pročež žalobce není ve věci aktivně legitimován. Ve věci vydržení vlastnického práva se odvolací soud podle žalované od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolaní by podle ní měl dovolací soud zamítnout. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel pokládá otázku posuzování dobré víry žalované a jejího manžela jakožto podmínky vydržení předmětného domu. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti – srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/200