22 Cdo 1431/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1431/2025-110 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 121/11, proti žalované VIAGEM a.s., IČO 04817320, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 131/86, zastoupené JUDr. Janem Greisigerem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 229/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 38 Co 165/2024-83, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval, zda byly soudy nižších stupňů oprávněny vydat v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 C 229/2023-39, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku p. č. XY, to vše v k. ú. XY, (výrok I). Žalobci přikázal do vlastnictví podíl žalované o velikosti 2/15 na těchto nemovitostech (výrok II) a uložil mu povinnost zaplatit žalované jako vypořádací podíl 49 333 Kč (výrok III). Ve výroku IV rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. 3. Soud prvního stupně rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., jelikož se žalovaná bez vážného důvodu včas nevyjádřila na výzvu soudu vydanou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a ve stanovené lhůtě soudu ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Dodal, že v posuzované věci byly splněny veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. 4. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 38 Co 165/2024-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III o věci samé (výrok I) a změnil jej ve výroku IV o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v poměrech projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. II. Dovolání žalované a vyjádření žalobce1. III.A K rozhodnutí soudů nižších stupňů rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. 2. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda byl soud prvního stupně oprávněn vydat v řízení o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř. a následně rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. 3. Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. 4. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. 5. Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. k podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. 6. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. 7. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). 8. Na úvod Nejvyšší soud předesílá, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (dostupného na http://nalus.usoud.cz), není úprava rozsudku vydaného na základě fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. protiústavní. 9. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, publikovaném pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že rozsudek pro uznání (a to i vydaný podle § 153a odst. 3 o. s. ř. na základě fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.) lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. K tomu závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4348/2009, nebo v usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3325/2020 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004, uvedl, že „soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro zmeškání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003). Proto i usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu v postupu podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení § 153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., které činí žalobu projednatelnou“ (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3325/2020).1. 2. V poměrech projednávané věci soudy nepochybily, pokud se nezabývaly otázkou pravdivosti žalobcových tvrzení a ani tím, zda jím tvrzené skutečnosti nastaly. Mezi účastníky šlo o spoluvlastnický vztah, který mohli vypořádat dohodou ve shodě s návrhem žalobce. Taková dohoda by nebyla v rozporu s kogentními ustanoveními zákona a byla by platná; uznání uplatněného nároku je – kromě procesního významu tohoto úkonu – též projevem smluvní volnosti účastníků soukromoprávního vztahu. Proto nebyl důvod, aby soud nerespektoval shodně vyjádřenou vůli účastníků takto vztah vypořádat, a to ani v případě, že šlo jen o tzv. fikci uznání ve smyslu § 114b o. s. ř. 3. Opodstatněná proto není námitka, že se soudy obou stupňů nezabývaly solventností žalobce k zaplacení vypořádacího podílu. Pokud se soudy nezabývaly skutkovými a hmotněprávními tvrzeními týkajícími se existence nároku a způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky, postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. To platí taktéž ohledně námitky žalované, že soud nesprávně stanovil výši vypořádacího podílu náležejícího žalované, a to s ohledem na údajně nesprávné ocenění nemovitostí. Účastníkům řízení totiž nic nebrání vypořádat spoluvlastnictví například i bez znaleckého posudku nebo na základě posudku, který není zcela bezvadný. Dohoda o takovém způsobu vypořádání spoluvlastnictví by rovněž nebyla v rozporu s kogentními ustanoveními zákona a byla by platná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007). 4. V poměrech projednávané věci nebyl postup soudu prvního stupně, který rozhodl rozs