22 Cdo 1511/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1511/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1511/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1511.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Společné jmění manželů Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 757 o. z. § 555 o. z. § 556 odst. 1 a 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1511/2025-125 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Dlouhá 300, proti žalované P. H., zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 175/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. 11. 2024, č. j. 58 Co 247/2024 - 103, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Zlíně (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 8 C 175/2023-71, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 825 000 Kč (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 37 316,40 Kč (výrok II). 2. Žalobce na žalované žádal zaplacení částky 825 000 Kč jako doplatku vypořádacího podílu z titulu jeho vnosů z výlučných prostředků do společného jmění manželů, které měly činit celkem 1 700 000 Kč, a byl vynaložen na nabytí a rekonstrukci nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, tj. nemovitostí ve společném jmění manželů (dále též ,,SJM“). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci nejprve dne 20. 7. 2020 uzavřeli smlouvu o vypořádání majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení, ve které se ohledně nemovitostí, osobních vozidel i rozdělení závazků plně vyrovnali a výslovně sjednali, že nevyjádřené hodnoty připadnou tomu, kdo je má ke dni rozvodu ve svém držení. Následně dne 3. 1. 2023 účastníci uzavřeli ještě další dohodu o vypořádání společného jmění manželů ohledně spoluvlastnického podílu k pozemku, ve které výslovně stvrdili, že tímto jsou ze zaniklého SJM zcela vyrovnáni a nemají již žádné další závazky. Soud prvního stupně věc právně posoudil tak, že obě dohody představují komplexní vypořádání SJM, zahrnující rovněž otázku vnosů, přičemž uzavřená dohoda o vypořádání má dle § 740 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) přednost před soudním rozhodnutím. Proto shledal, že nejsou splněny podmínky pro další vypořádání SJM soudem a žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č.j. 58 Co 247/2024-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok první rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 24 877,60 Kč (výrok druhý rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o vypořádání majetkových vztahů a práv a povinností ze dne 20. 7. 2020 byla uzavřena v situaci, kdy žalobce vnímal její obsah pouze jako částečné vypořádání majetku, avšak tuto svou představu žalované nesdělil, zatímco žalovaná smlouvu chápala jako úplné a konečné vypořádání všech vztahů ze zaniklého společného jmění. Vzhledem k absenci vzájemného srozumění odvolací soud přistoupil k objektivnímu výkladu projevu vůle a uzavřel, že podle znění článku IV. smlouvy a jejího celkového smyslu je nutno smlouvu, byť je uzavírána pro účely rozvodu dle § 757 o. z., považovat za dohodu o úplném vypořádání SJM, zahrnující i případné vnosy. Tento výklad podpořil odvolací soud též odkazem na následné chování účastníků, kteří uzavřeli dne 3. 1. 2023 další dohodu toliko k opomenutému pozemku, v níž opět výslovně prohlásili, že jsou zcela vyrovnáni a vůči sobě již nemají žádné závazky. Odvolací soud tak dovodil, že v takovém případě nelze mít za to, že by žalobci zůstalo zachováno právo na samostatné uplatnění vnosů soudní cestou, a odkázal na § 740 o. z., podle něhož má dohoda o vypořádání přednost před rozhodnutím soudu. 5. Proti výroku prvnímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“). Má za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky možného odděleného vypořádání vnosů a tzv. generálního narovnání jen za splnění určitých náležitostí dohody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; ohlásil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), spočívající v tom, že odvolací soud mylně uzavřel, že smlouva o vypořádání ze dne 20. 7. 2020 představovala úplné vypořádání SJM, včetně vnosů, přestože v ní nebyla obsažena žádná obecná klauzule o konečném vyrovnání všech závazků a pohledávek, a že sama skutečnost, že šlo o dohodu uzavřenou pro účely rozvodu podle § 757 o. z., neznamená, že vypořádání bylo úplné. Namítal, že vnos není součástí SJM a nelze jej vypořádat „mlčky“, tedy bez jeho výslovného uvedení v dohodě. Dovolatel rovněž brojil proti závěru, že uzavření pozdější dohody ze dne 3. 1. 2023 svědčí o úplném vypořádání, a dále upozornil, že výklad smlouvy provedený odvolacím soudem neodpovídá skutečné vůli účastníků a ani principům objektivního výkladu projevu vůle podle § 556 o. z. 6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné. 8. Dovolání není přípustné. 9. Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení ze dne 20. 7. 2020 představovala úplné a konečné vypořádání společného jmění manželů, a to včetně hodnot, jež dovolatel označuje za své vnosy pocházející z jeho výlučného majetku. Podstatou dovolací argumentace je názor, že v textu této dohody absentuje jednoznačné ujednání, z něhož by bylo možné dovodit, že smlouva vypořádává i práva a povinnosti účastníků související s takovými vnosy. Dovolatel dovozuje, že bez výslovného ustanovení o vypořádání vnosů či bez obecné klauzule prohlašující úplné vyrovnání veškerých vzájemných nároků nelze smlouvu považovat za komplexní vypořádání všech vzájemných vztahů účastníků. 10. Podle § 555 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu (odstavec první) a má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (odstavec druhý). 11. Dle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý). 12. Při výkladu právního jednání je rozhodující nejprve úmysl jednajícího, byl-li znám druhé straně, nebo musela-li o něm vědět. Není-li tento úmysl zjistitelný, přistupuje se k objektivnímu výkladu projevu vůle podle toho, jak by mu rozuměla rozumná osoba v postavení adresáta. V daném případě odvolací soud zjistil, že účastníci při uzavření smlouvy neměli shodné vnitřní představy o rozsahu vypořádání. Žalobce smlouvu subjektivně chápal jako dílčí vypořádání, zatímco žalovaná ji pokládala za vypořádání úplné. Za této situace byl odvolací soud povinen provést objektivní výklad obsahu smlouvy. 13. Již v rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4913/2009 (tento rozsudek je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že dohoda účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená v souvislosti s rozvodem manžel