22 Cdo 1672/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1672/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2019 Spisová značka:22 Cdo 1672/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1672.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 114/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 9. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1672/2019-521 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České přístavy, a. s., IČO 45274592, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 6, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované WATERMAN Praha a. s., IČO 61672742, se sídlem v Praze 5, Strakonická 5042/2, zastoupené Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 168/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 72 Co 424/2018-468, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 72 Co 424/2018-468, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 16 C 168/2016-443, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaného na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 23 050,50 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je na základě rozhodnutí Státní plavební správy od roku 2002 ve smyslu § 6 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ZVP“), provozovatelkou veřejného přístavu S., a žalovaná je vlastnicí botelu V. (plavidlo s ubytovacím zařízením), který je od roku 1992 zakotven na břehu pozemku par. č. XY ve vlastnictví žalobkyně [tento pozemek je rovněž součástí přístavu žalobkyně ve smyslu § 2 písm. g) ZVP]. K zajištění přístupu, provozování parkoviště a zásobování botelu V. uzavřely žalobkyně a žalovaná dne 1. 3. 1996 smlouvu o nájmu pozemku par. č. XY; nájem byl sjednán na dobu určitou do 28. 2. 2011 (později prodloužen do 29. 2. 2016), poté měla žalovaná pozemek vyklidit. Protože žalovaná pozemek nevyklidila a stále ho užívá, podala žalobkyně dne 30. 5. 2016 žalobu na vyklizení. V srpnu 2016 žalobkyně vydala provozní řád přístavu S. (schválený Státní plavební správou 4. 9. 2017), podle jehož bodu 4.2 je provozovatel plavidla ve veřejném přístavu povinen využít k dlouhodobému stání plavidla pouze místa k tomu určená a k užívání těchto míst musí být sjednána písemná smlouva mezi ním a provozovatelem pozemní části přístavu. Soud uzavřel, že žalované nesvědčí právo nájmu, avšak k užívání předmětného pozemku ji opravňuje ustanovení § 6 odst. 1 ZVP, podle něhož veřejný přístav je oprávněn užívat každý provozovatel plavidla, pokud je přístav svým stavebním provedením pro plavidlo určen, není překročena kapacita přístavu a nejde o plavidlo, které zjevně nesplňuje podmínky technické způsobilosti, nebo nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Žalobu proto zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 72 Co 424/2018-468, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost pozemek par. č. XY vyklidit, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 48.940,50 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním hodnocením věci. Oprávnění provozovatele plavidla užívat veřejný přístav ve smyslu § 6 odst. 1 ZVP nelze vykládat tak široce, že by užívání mohlo být nezávislé na pokynech provozovatele přístavu, či dokonce v rozporu s nimi, resp. s provozním řádem přístavu; zcela neomezené užívání přístavu ze strany provozovatelů plavidel by mohlo vést k ochromení jeho provozu. Zákon předpokládá užívání přístavu za podmínek stanovených zákonem a provozním řádem. Odvolací soud dále uvedl, že změnu provozního řádu nepovažuje za účelovou. Žalobkyně nemá právní důvod k užívání přístavu, a to proto, že jí nesvědčí právo nájmu. Závěrem zdůraznil, že ochrana vlastnického práva vlastníka pozemku je silnější než ochrana práva provozovatele plavidla na užívání veřejného přístavu. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.). Tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny – jde o otázku, opravňuje-li dovolatelku k užívání pozemku žalobkyně par. č. XY zákon o vnitrozemské plavbě, a dále o otázku, zdali je dostatečně určitý petit žaloby, kterým se žalobkyně bez bližší specifikace domáhá vyklizení pozemku o výměře 32 831 m2, má-li ve skutečnosti dojít k vyklizení nepatrné části pozemku o výměře cca 6 m2. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Názor odvolacího soudu považuje za nesprávný a tvrdí, že právním titulem k užívání pozemku je veřejné subjektivní právo založené ustanovením § 6 odst. 1 ZVP. Co se týká žalobního petitu, má dovolatelka za to, že takto formulovaný žalobní petit je neurčitý a nelze jej vykonat. Navrhuje proto napadené rozhodnutí změnit tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Spolu s dovoláním podala žalovaná návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který odůvodnila tím, že výkonem napadeného rozhodnutí (opuštěním kotviště) jí vznikne závažná újma, spočívající především v ohrožení bezpečnosti (odstranění evakuační a přístupové lávky, odstranění kotvicích prvků), ale také v omezení podnikatelské činnosti. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné. Plně se ztotožnila s právním hodnocením odvolacího soudu; nadto uvedla, že i pokud by žalované skutečně svědčilo právo užívání veřejného přístavu v takovém rozsahu, jak uvádí odvolací soud, podle § 8 odst. 2 ZVP provozovatel plavidla je ve veřejném přístavu povinen využít k dlouhodobému stání plavidla pouze místa k tomu určená provozovatelem pozemní části přístavu (k tomu dovolací soud poznamenává, že o takovou skutečnost odvolací soud rozhodnutí neopřel). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Žalobkyně se vlastnickou žalobou (§ 1040 odst. 1 o. z.) domáhá vyklizení pozemku, na jehož části leží veřejný přístav; žalovaná se brání námitkou, že jí svědčí právo obecného užívání přístavu. Podstata sporu je v tom, zda a za jakých podmínek lze veřejný přístav užívat k dlouhodobému stání plavidla (zde botelu), a zda k takovému stání opravňuje majitele (uživatele) plavidla jen smlouva s vlastníkem přístavu; napadené rozhodnutí tak závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V dané věci nešlo o to, že by žalobkyně popírala právo žalované užívat přístav k dlouhodobému stání s tím, že jí vyhradila jiné místo, popírala totiž právo užívat přístav k dlouhodobému stání pro nedostatek právního důvodu k užívání. Přístavy se dělí na přístavy veřejné a neveřejné. Veřejný přístav je oprávněn užívat každý provozovatel plavidla, pokud a) je přístav svým stavebním provedením pro plavidlo určen, b) není překročena kapacita přístavu a c) nejde o plavidlo, které zjevně nesplňuje podmínky technické způsobilosti, nebo nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (§ 6 odst. 1 ZVP). V právní teorii se k tomu uvádí: „Na druhé straně mohou být předmětem veřejného užívání i některá zařízení bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. To platí o veřejných přístavech, které je oprávněn užívat při splnění podmínek plavebního provozu v přístavu každý provozovatel plavidla.“ Veřejné užívání je „užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídá jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů.“ V z