22 Cdo 1700/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1700/2025-316 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze, Platnéřská 88/9, proti žalované D. H., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 104/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2025, č. j. 21 Co 404/2024-299, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 426,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 1 C 104/2023-259, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, oběma v k. ú. XY, a přikázal je do výlučného vlastnictví žalobce (výrok I). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl 500 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 21 Co 404/2024-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Prvně odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 22 Cdo 3251/2023-492, dle něhož se soud v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílu spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Soud prvního stupně ani odvolací soud nepostupovaly správně. S odkazem na judikaturu poukázala na význam velikosti spoluvlastnického podílu. Dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž lze k historickým a citovým vazbám k nemovitosti (jako ke kritériu, které svědčilo žalované) v zásadě přihlédnout jen tehdy, když ostatní kritéria vyznívají rovnocenně. Soud prvního stupně však tato „doplňková“ kritéria předem vyloučil z posuzování, ačkoliv by k jejich posouzení mělo správně dojít až poté, kdy soud posoudí (ne)rovnocennost významnějších kritérií. Pokud soudy dospěly k tomu, že kritérium velikosti podílu svědčí žalobci, zatímco kritérium účelného využití věci žalované, avšak kritéria nejsou rovnocenná, je jejich závěr nedostatečně odůvodněný, a tedy nepřezkoumatelný (IV. ÚS 92/24, 22 Cdo 575/2022). Dále odkázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 2688/2020-434, přičemž dovodila, že „nelze legitimně vyloučit, že ve věci žalované jsou kritéria většího podílu a účelnějšího využití věci alespoň dostatečně vyrovnaná k tomu, aby okresní soud mohl a měl posuzovat i kritéria doplňková“. Dodala, že nemovitosti lze podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 2688/2020-434, přikázat i spoluvlastníkovi minoritnímu. Pokud však soudy na kritéria pouze formálně odkazují (jako tomu bylo v této věci), může to vést ke zjevně nepřiměřeným závěrům. Nakonec navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, případně změnil. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 10. Podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. 11. Žalovaná v rámci dovolání namítá nesprávné posouzení kritérií rozhodných pro přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků. Ačkoliv předkládá několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, neformuluje v dovolání zobecnitelnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. S odkazem na pasáže jednotlivých rozhodnutí vytýká nalézacím soudům nesprávné posouzení kritérií, a to především historické, citové, či rodinné vazby. K tomu musí dovolací soud předně uvést, že dovolání je na samé hraně projednatelnosti, neboť – vyjma již uvedené absence zobecnitelné právní otázky – představuje dovolání pouhou polemiku s hodnocením kritérií rozhodných pro přikázání předmětných pozemků jednomu z účastníků, přičemž žalovaná na některých místech dovolání staví svoji argumentaci na závěrech, na nichž napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. 12. Žalovaná po citacích rozhodnutí dovolacího soudu v bodě 10 dovolání dospívá k závěru, že soudy postupovaly při hodnocení kritérií nadmíru formalisticky, neboť soud prvního stupně posuzování „doplňkových kritérií“ (historická, rodinná a citová vazba) předem vyloučil, přičemž až následně hodnotil významná kritéria mezi sebou. Vytýká mu v tomto směru především nelogičnost takového postupu. Na druhou stranu na témže místě dovolání konstatuje postup ze strany nalézacích soudů spočívající v tom, že tato doplňková kritéria lze brát v potaz v zásadě tam, kde významnější kritéria (velikost podílu, solventnost, účelné využití věci) vyznívají rovnocenně. Takový postup však žalovaná za nesprávný nepovažuje, o čemž svědčí též v dovolání (bod 9) zvýrazněná pasáž judikatury dovolacího soudu, dle níž lze k historickým a citovým vazbám přihlédnout v zásadě jen tehdy, když ostatní kritéria vyznívají rovnocenně. Dovolacímu soudu proto není zřejmé, jakým způsobem se měl podle žalované odvolací soud (a to platí i pro soud prvního stupn