Nejvyšší soud 22 Cdo 2084/2026 – Nahrazení projevu vůle

Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 13 C 115/2024-171, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byl nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy (ve znění specifikovaném ve výroku), jejímž předmětem je prodej spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 3/16 na pozemku parc. č. XY (trvalý travní porost) zapsaném pro katastrální území a obec XY na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“ nebo „předmětný spoluvlastnický podíl“), za kupní cenu ve výši 30 000 Kč s tím, že kupující nejpozději do 60 dnů od nabytí právní moci rozsudku podá návrh na zápis vkladu vlastnického práva k předmětu koupě u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a do 30 dnů ode dne tohoto zápisu zaplatí prodávajícímu kupní cenu (výrok I). Soud prvního stupně dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 12 403,23 Kč (výrok II) a zástupci žalovaného uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení vzniklé v souvislosti s odročením jednání nařízeného na den 21. 11. 2024 ve výši 1 859 Kč (výrok III).

Soud prvního stupně vyšel z těchto – pro rozhodnutí o věci – významných skutkových zjištění. Žalovaný nabyl předmětný spoluvlastnický podíl na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2022 od předchozí vlastnice, ČESKOMORAVSKÉ POZEMKOVÉ, s. r. o., za kupní cenu 30 000 Kč, přičemž zmíněná kupní smlouva obsahovala ujednání, že kupní cena bude uhrazena bezhotovostně do 5 dnů od podpisu kupní smlouvy oběma smluvními stranami. Předmětný pozemek leží v nezastavěném zvláště chráněném území XY. Žalobkyně vyzvala žalovaného k převodu jeho spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku, avšak bezúspěšně.

Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále „zákon o ochraně přírody a krajiny“) a § 2144 odst. 1 a § 2147 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „občanský zákoník“). Mezi stranami nebylo sporné, že předkupní právo žalobkyně dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny bylo porušeno, neboť předmětný spoluvlastnický podíl byl na žalovaného převeden kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2022, aniž by tehdejší spoluvlastnice nabídla žalobkyni tento spoluvlastnický podíl ke koupi. Jedinou spornou otázkou bylo, zda kupní smlouva, k jejímuž uzavření by měl být projev vůle žalovaného nahrazen, odpovídá podmínkám, za kterých se žalovaný stal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně shledal, že splatnost kupní ceny vymezená v petitu žaloby představuje významnou odchylku od smluvních podmínek, za kterých žalovaný předmětný spoluvlastnický podíl nabyl. V dané kupní smlouvě byla totiž splatnost kupní ceny stanovena do 5 dnů od uzavření této smlouvy, avšak návrh kupní smlouvy vtělený do petitu žaloby zahrnuje ujednání o splatnosti kupní ceny do 30 dnů od zápisu vlastnického práva žalobkyně k předmětnému spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně přitom v poměrech projednávané věci nepovažoval lhůtu k zaplacení kupní ceny v délce 5 dnů od uzavření (podpisu) kupní smlouvy za nesplnitelnou.

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům I a II rozsudkem ze dne 22. 4. 2026, č. j. 49 Co 109/2025-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy (ve znění uvedeném ve výroku), jejímž předmětem je prodej předmětného spoluvlastnického podílu za kupní cenu ve výši 30 000 Kč s tím, že kupující nejpozději do 60 dnů od nabytí právní moci rozsudku podá návrh na zápis vkladu vlastnického práva k předmětu koupě u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, a do 30 dnů ode dne tohoto zápisu zaplatí prodávajícímu kupní cenu (výrok I). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 837 Kč (výrok II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Po právní stránce však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že lhůta splatnosti sjednaná v kupní smlouvě ze dne 22. 11. 2022 není ze strany žalobkyně objektivně a právně splnitelná. S odkazem na účel předkupního práva dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, jakož i na povahu samotného předkupníka a na pravidla hospodaření s majetkem státu ve smyslu § 14 odst. 1, 4 a § 22 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“) konstatoval, že lhůta splatnosti navržená žalobkyní neznamená svévolné odchýlení se od podmínek původního převodu vlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílu, nýbrž přiměřenou úpravu odpovídající rozumnému uspořádání vztahů mezi účastníky řízení a umožňující faktickou realizaci zákonného předkupního práva státu. Odvolací soud tak souhlasil s argumentem žalobkyně, že je-li předkupníkem stát, který při nabývání majetku postupuje prostřednictvím organizační složky státu a je vázán pravidly hospodaření s majetkem České republiky, nelze odhlížet od zákonných limitů a postupů, které musí být při uzavření smlouvy a úhradě kupní ceny dodrženy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a v němž ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázek hmotného práva, jež nebyly – dle jeho mínění – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny. Táže se, zda má zákonné předkupní právo dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny zvláštní smysl a účel, který by modifikoval či zcela vylučoval subsidiární použitelnost úpravy předkupního práva dle § 2140 a násl. o. z. Namítá, že smyslem a účelem každého zákonného předkupního práva je snaha zabezpečit přednostní nabytí vlastnického práva k určité věci konkrétním subjektem, přičemž navíc zákon o ochraně přírody a krajiny ani nezakotvuje žádnou speciální úpravu výkonu uvedeného předkupního práva či postupu v případě jeho porušení. Za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou považuje rovněž otázku, zda okolnost, že oprávněným z předkupního práva dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je stát, modifikuje či zcela vylučuje subsidiární použitelnost úpravy předkupního práva dle § 2140 a násl. o. z., a to konkrétně v důsledku § 14 odst. 1 a 4 a § 22 zákona č. 219/2000 Sb. Upozorňuje, že v přítomné kauze nejde o nakládání s majetkem státu, ale o situaci, kdy stát hodlá nabýt vlastnické právo k cizímu majetku, na niž pravidla zákona č. 219/2000 Sb. vůbec nedopadají. Domnívá se proto, že povinností žalobkyně bylo přijmout při uplatnění práva retraktu obsah smlouvy tak, jak stojí a leží, včetně klauzule týkající se splatnosti kupní ceny. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky, zda je ve vztahu k § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny subsidiárně použitelná právní úprava předkupního práva obsažená v občanském zákoníku. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaného je dále přípustné též pro řešení otázky, jež v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud posuzována, a sice zda okolnost, že oprávněným z předkupního práva dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je stát, modifikuje či zcela vylučuje subsidiární použitelnost úpravy předkupního práva dle § 2140 a násl. o. z. Jeví se vhodným uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v § 237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36 odůvodnění, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází (musí vycházet).

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny má Česká republika předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi.

Nejvyšší soud se otázkou uplatnění zákonného předkupního práva státu k pozemkům nacházejícím se v územích se zvláštním režimem podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny opakovaně zabýval (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1691/2018, jenž je, stejně jako dále zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 2760/23, jako zjevně neopodstatněnou odmítl; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2383/2025, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 11. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 147/26, taktéž jako zjevně neopodstatněnou odmítl). Z uvedených rozhodnutí vyplývají pro posouzení věci relevantní závěry, že zákonné předkupní právo státu zakládá povinnost vlastníka nabídnout nemovitost ke koupi při jejím převodu a že porušení této povinnosti zakládá právo oprávněného domáhat se nahrazení projevu vůle povinného. Dále z těchto rozhodnutí vyplývá, že předkupní právo podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny je právem věcným a že se na právní úpravu předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny a na případný odkup pozemků státem podpůrně užije soukromoprávní úprava obsažená v občanském zákoníku. Ústavní soud totiž již v nálezu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 18/17, bod 129 odůvodnění, dovodil, že „právní úprava předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny odpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, která se na případný ,odkup‘ pozemků státem podpůrně užije. Vlastník dotčeného pozemku je omezen pouze nabídkovou povinností ve prospěch státu; neprojeví-li stát ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení nabídky o pozemek zájem, může jej následně vlastník úplatně převést na koupěchtivého.“ Ke stejným závěrům stran subsidiárního použití právní úpravy předkupního práva obsažené v občanském zákoníku ve vztahu k § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny přitom dospívá i odborná literatura [viz např. HANÁK, Jakub. § 61 (Předkupní právo státu a financování výkupu pozemků). In: VOMÁČKA, Vojtěch, KNOTEK, Jaroslav, KONEČNÁ, Michaela, HANÁK, Jakub, DIENSTBIER, Filip, PRŮCHOVÁ, Ivana. Zákon o ochraně přírody a krajiny. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 483, marg. č. 10; nebo SVOBODA, Lukáš. § 2140 (Předkupní právo). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 113, marg. č. 24].

Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu upřednostňující účel předkupního práva dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny před aplikací právní úpravy retraktu ve smyslu § 2144 odst. 1 o. z. neobstojí. Jakkoliv lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že prostřednictvím § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny zákon realizuje veřejný zájem na ochraně pozemků ve vybraných územích, nelze přehlížet, že uvedená právní úprava jasně vystihuje, jakým způsobem je vlastnické právo k těmto pozemkům omezeno a jaké povinnosti z toho pro vlastníky vyplývají. Odvolací soud řádně nereflektoval shora citovanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž se podává subsidiární použitelnost právní úpravy předkupního práva zakotvené v občanském zákoníku k § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny. Při posuzování otázek spojených s porušením předkupního práva státu dle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny se tak bude primárně postupovat podle tohoto zákonného ustanovení a subsidiárně pak dle úpravy předkupního práva obsažené v § 2140 a násl. o. z.

Podle § 21 o. z. stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.

Podle § 6 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pokud stát vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou.

Zákon č. 219/2000 Sb. je koncipován jako obecný předpis upravující hospodaření a v rámci toho i nakládání s majetkem státu. Tento zákon upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem státu, vystupování státu v právních vztazích, jakož i postavení, zřizování a zánik organizačních složek státu (viz § 1 zákona č. 219/2000 Sb.).

Stát, pokud vystupuje jako účastník právních vztahů, se považuje za právnickou osobu (viz § 6 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a § 21 o. z.). Pro oblast soukromoprávních vztahů je tím vyjádřena skutečnost, že stát je zde právním subjektem na základě právní fikce právnické osoby; ani při své účasti v těchto vztazích však není oproštěn od svého primárního postavení jako nositele veřejných funkcí a veřejné moci a z toho vyplývající omezenosti v jeho autonomii vůle a v podřízenosti metodě veřejnoprávní regulace [srovnej HURDÍK, Jan. § 21 (Stát jako právnická osoba). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 116, marg. č. 5–6]. V těchto právních vztazích však stát může vystupovat jen prostřednictvím některé ze svých organizačních složek definovaných v § 3 a násl. zákona č. 219/2000 Sb. Tyto organizační složky, které nemají vlastní právní osobnost, vystupují a jednají v právních vztazích za stát jeho jménem, přičemž naplňují jeho právní osobnost a svéprávnost v těch právních vztazích, které se jich týkají (tj. v rozsahu, jenž odpovídá jejich pravomoci stanovené zákonem), samostatně a vzájemně nezávisle.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při porušení zákonného předkupního práva vzniká předkupníkovi právo retraktu, kterým se může po nabyvateli domáhat, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021). Judikatura dovolacího soudu obecně zastává názor, že koupěchtivý má povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl. Shodnými podmínkami je nutno rozumět rovněž i kupní cenu, tj. příslušnou úplatu, za kterou byla věc převedena koupěchtivému. Předkupník má tedy právo realizovat své předkupní právo tím způsobem, aby odpovídalo podmínkám uzavřené kupní smlouvy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1495/2022, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3302/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 369/2024, a ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3852/2023).

Dospěl-li v poměrech projednávané věci odvolací soud k závěru, že „zákonný režim, jímž je stát jako předkupník vázán,“ je způsobilý modifikovat ujednání kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2022 týkající se splatnosti kupní ceny, neboť lhůta splatnosti v délce 5 dnů, která byla v kupní smlouvě dohodnuta, je pro žalobkyni s ohledem na zákonná pravidla hospodaření s majetkem státu nesplnitelná (a v této souvislosti odkázal na § 14 odst. 1, 4 a § 22 zákona č. 219/2000 Sb.), pak je právní posouzení věci přijaté odvolacím soudem nesprávné. Odvolací soud přehlíží, že jím akcentovaná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. nikterak nedopadají na případy, v nichž stát nabývá majetek do vlastnictví. Ustanovení § 14 odst. 1 a 4 zákona č. 219/2000 Sb. se vztahuje k hospodaření a nakládání s majetkem, který státu již náleží, dále k uplatňování práv státu jako vlastníka, jakož i k ochraně majetku před neoprávněnými zásahy. Taktéž § 22 zákona č. 219/2000 Sb. se týká situací, kdy je nakládáno s majetkem ve vlastnictví státu, konkrétně upravuje převod majetku státu ve prospěch nestátního subjektu.

Oproti tomu, právní úprava nabývání majetku ze strany státu je v zákoně č. 219/2000 Sb. zachycena v jeho § 12, § 12a a § 13. Z těchto a ani z jiných zákonných ustanovení ovšem nelze dovodit, že by lhůta splatnosti kupní ceny v délce 5 dnů byla pro žalobkyni v přítomné kauze objektivně nesplnitelná. V tomto směru sluší se také připomenout, že z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že by platnost smlouvy, k jejímuž uzavření dochází v důsledku uplatnění zákonného předkupního práva dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ve spojení s § 2144 odst. 1 o. z., byla podmíněna souhlasem jakékoli organizační složky státu. Je třeba přitom zdůraznit, že v soukromoprávním styku se na stát nahlíží jako na právnickou osobu, a vystupuje-li Česká republika coby účastník občanského soudního řízení, dopadá též na ni pravidlo o rovném postavení procesních stran (§ 18 o. s. ř.). Není tedy přípustné, aby soud státu v civilním sporu přiznával výhodnější režim a posuzoval důsledky jeho postupu mírněji, než by ve srovnatelné situaci činil u osob soukromého práva. Nad rámec řečeného se jeví vhodným dodat, že i samotná žalobkyně v rámci e-mailové komunikace se žalovaným navrhovala splatnost dané kupní ceny ve lhůtě kratší v porovnání se lhůtou vymezenou v žalobě (viz bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Lze proto uzavřít, že v projednávané věci jsou podmínky, za jakých byl předmětný spoluvlastnický podíl převeden na žalovaného, splnitelné, a proto je odůvodněné splatnost stanovit stejně jako v původní kupní smlouvě.

Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I a II potvrdil.

V souvislosti se změnou napadeného rozsudku pak dovolací soud rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení podle § 142 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z toho, že žalovaný byl v odvolacím i dovolacím řízení zcela procesně úspěšný.

Za odvolací řízení náleží žalovanému náhrada nákladů ve výši 8 169,50 Kč sestávající z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (účast na jednání soudu dne 22. 4. 2026) ve výši 2 300 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále „advokátní tarif“], náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), náhrady za promeškaný čas za 12 započatých půlhodin po 150 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3) advokátního tarifu] a náhrady nákladů vynaložených na cestu zástupce k jednání soudu ve výši 3 619,50 Kč [při celkové délce cesty tam i zpět 418 km (podle navigační aplikace Mapy.com), kombinované spotřebě vozu 6,2 l motorové nafty/100 km, ceně litru motorové nafty 44,50 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 5,90 Kč – k tomu viz analogicky § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 573/2025 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026].

Za dovolací řízení náleží žalovanému náhrada nákladů ve výši 16 750 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 2 300 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu], náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a hodnoty zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč (č. l. 213).

Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.