22 Cdo 2168/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2168/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2020 Spisová značka:22 Cdo 2168/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2168.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Imise Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1 o. z. § 1013 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 4. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2168/2018-828 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Nymburk, IČO 00239500, se sídlem městského úřadu v Nymburce, náměstí Přemyslovců 163/20, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti žalované Automotive Painting Partners, s. r. o., IČO 28546954, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 539/9, zastoupené Mgr. Romanem Hanusem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Zátorce 43/9, o zdržení se imisí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 190/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 376/2017-795, 23 Co 377/2017, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 376/2017-795, 23 Co 377/2017, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 C 190/2015-687, zamítl žalobu, které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce zápachem a látkami vypouštěnými z provozu žalované, konkrétně z hlavního výrobního objektu, pomocných technických provozů a expedice umístěných v areálu žalované na pozemcích parc. č. st. 2585/1, 2585/3 a 2587 v k. ú. Nymburk, a to na pozemky ve vlastnictví žalobce, zejména pozemky parc. č. 739/2, 739/10, 739/9 a 742/6 v k. ú. Nymburk (výrok I.). Ve výroku II. zastavil řízení o návrhu, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se užívání stavby, která je součástí pozemku parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 v k. ú. Nymburk, sloužící k provozu technologie povrchových úprav kovů nebo plastických hmot s použitím elektrolytických nebo chemických postupů v hlavním výrobním objektu, pomocných technických provozech a expedici v areálu umístněném na pozemcích parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 v k. ú. Nymburk, a tuto věc postoupil po právní moci rozsudku příslušnému stavebnímu úřadu. V doplňujícím usnesení ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 C 190/2015-728, rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná provozuje ve stavbách, jež jsou součástí pozemků parc. č. st. 2585/1, 2585/3 a 2587 v k. ú. Nymburk, podnikatelskou činnost spočívající zejména v kataforézním lakování a zinkování. Podle tvrzení žalobce v důsledku této činnosti vniká pach na pozemky v jeho vlastnictví v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezuje jejich obvyklé užívání. Soud vzal za prokázané, že pachová zátěž produkovaná provozem závodu žalované je zcela srovnatelná s pachovou zátěží, kterou produkují i ostatní sousední závody. Dále zjistil, že podobná pachová zátěž byla naměřena i v okolí obdobných závodů nacházejících se v jiných lokalitách. Uzavřel, že v důsledku činnosti žalované nevniká na pozemky žalobce pach v míře nepřiměřené místním poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a proto žalobu na zdržení se imisí zamítl. Poznamenal, že v projednávané věci nejde o imise způsobené provozem závodu nebo podobného zařízení, který by byl úředně schválen [v takovém případě by totiž měl žalobce právo jen na náhradu újmy v penězích a negatorní žaloba by musela být zamítnuta (srov. § 1013 odst. 2 o. z.)]. Dospěl k závěru, že integrované povolení, které bylo vydáno žalované podle zákona o integrované prevenci, není dostačující pro provozování její technologie, neboť k provozu této technologie je nezbytné rovněž stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, kterými však žalovaná nedisponuje (kolaudační rozhodnutí z 60. let, které předkládala žalovaná, nepovažoval za dostatečné). Řízení o návrhu žalobce, aby se žalovaná zdržela užívání shora uvedených staveb, nalézací soud zastavil a věc postoupil příslušnému správnímu orgánu, a to z důvodu nedostatku pravomoci civilních soudů ve smyslu § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnout o této věci. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 376/2017-795, 23 Co 377/2017, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. i ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se užívání stavby, která je součástí pozemku parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 a slouží k provozu technologie povrchových úprav kovů nebo plastických hmot s použitím elektrolytických nebo chemických postupů v hlavním výrobním objektu, pomocných technických provozech a expedici v areálu umístěném na pozemcích parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 v k. ú. Nymburk (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Posuzoval, zda lze provoz závodu žalované považovat za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. Přihlédl především ke skutečnosti, že ve prospěch žalované bylo vydáno tzv. integrované povolení podle zákona o integrované prevenci. Dále zohlednil, že již 3. 11. 1961 bylo pro stavbu v areálu, kde je provozována činnost žalované, vydáno povolení k užívání pro stavbu značenou jako „lakovna, svařovna a klempírna.“ Provoz žalované tak považoval za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z., a proto nelze podle tohoto ustanovení vyhovět negatorní žalobě podané podle § 1013 odst. 1 o. z. Odvolací soud tak výrok I. rozsudku nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobu zamítl. V této části totiž žalobu posuzoval jako negatorní žalobu ve smyslu § 1042 o. z., jejíž projednání spadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení. Protože dospěl k závěru, že z hlediska § 1013 odst. 2 o. z. nedochází k neoprávněným zásahu do práva žalobce, žalobu i v této části zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právní otázce, který nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Předně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Odvolací soud sice potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. jako věcně správný, avšak ze zcela jiného právního důvodu než nalézací soud, aniž by účastníky řízení s jiným právním názorem seznámil a dal jim prostor k právní argumentaci (v této souvislosti odkazuje žalovaný např. na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 537/06). Dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od právního hodnocení skutkových zjištění nalézacího soudu, přičemž ale nezopakoval dokazování, a postupoval tak v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010). Napadá také postup odvolacího soudu, který nijak nereflektoval rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2017 o zamítnutí návrhu na změnu žaloby (v němž žalobce kvantifikoval míru zápachu) a s tímto rozhodnutím nalézacího soudu se žádným způsobem nevypořádal. Za neřešenou považuje právní otázku, jaké náležitosti musí provoz závodu nebo podobného zařízení splňovat, aby jej bylo možné považovat za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci lze považovat provoz žalované za úředně schválený ve smyslu tohoto ustanovení. Namítá, že integrované povolení představuje povolení k provozu stacionárního zdroje a je rovněž závazným stanoviskem ke stavbě a změně stavby stacionárního zdroje. Výsledně však může být provoz žalované realizován až na základě kolaudačního souhlasu. Jinými slovy, integrované povolení představuje pouze předpoklad pro úřední schválení provozu. Podotýká, že i v případě provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, je možné domáhat se negatorní žalobou povinnosti zdržet se všeho, co působí vnikání imisí na sousední po