22 Cdo 224/2007 — Nejvyšší soud

22 Cdo 224/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2007 Spisová značka:22 Cdo 224/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.224.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 224/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu  JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně F., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. B., CSc.,  zastoupenému advokátem, o  vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 182/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Co 1064/2005-228, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Co 1064/2005-228, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2005, č. j. 25 C 182/2004-187, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.                                            O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit nemovitosti, které nabyla vydražením, a žalovaný  jako bývalý vlastník odmítá nemovitosti vyklidit. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 25 C 182/2004-187, rozhodl, že „žalovaný  je povinen vyklidit jinou stavbu bez č.p. /č. e. na pozemku p.č. 1685/2 a p. č. 1685/2 zastavěná plocha a nádvoří, vše katastrální území H. u O., obec O., zapsané na listu vlastnictví č. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu  pro O. k., Katastrální pracoviště O., a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů zjistil, že 25. 2. 2004 byla mezi navrhovatelkou I. a t. a., s. r. o. a dražebníkem  A. r. M. a. W., s. r.  o. uzavřena smlouva o provedení nedobrovolné dražby  (když téhož dne zrušili závazek ze smlouvy o provedení nedobrovolné dražby uzavřené mezi nimi 22. 1. 2004). Podle smlouvy navrhovatelka požadovala provedení dražby předmětných nemovitostí, náležejících žalovanému, k uspokojení pohledávky 4 072 083,07 Kč a nákladů řízení 112 000,- Kč přisouzených Č. f., s. r. o. proti žalovanému rozsudkem Okresního soudu v Olomouci  z 16. 9. 2002, č. j. 22 C 11/2002-81, který nabyl právní moci 27. 11. 2002,  a postoupené navrhovatelce  Č. f., s. r. o.  smlouvou z 20. 6. 2003. Současně navrhovatelka  „doložila existenci zástavního práva smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřenou 3. 11. 1992 mezi žalovaným jako zástavním dlužníkem a A. H., a. s. k zajištění úvěru sjednaného mezi nimi smlouvu z 3. 11. 1992“. Předmětné nemovitosti vydražila při dražbě provedené 29. 4. 2004 za dražební cenu 3 100 000,- Kč žalobkyně. Potvrzením z 11. 5. 2004 dražebník potvrdil, že žalobkyně nemovitosti vydražila a že ve stanovené lhůtě 5. 5. 2004 zaplatila dražební cenu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako vydražitelka zaplacením dražební ceny ve stanovené lhůtě  nabyla vlastnictví k nemovitostem podle § 53 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, k  okamžiku udělení příklepu. Dále soud prvního stupně poukázal na § 48 odst. 3, 4 a 5 téhož zákona, podle kterých tam vyjmenované osoby mohou podat návrh na vyslovení  neplatnosti  dražby z vymezených důvodů v prekluzivní lhůtě tří měsíců ode dne  konání dražby, a vlastník může podat také návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se navrhovateli zakáže podat návrh na provedení dražby, dražebníkovi provedení dražby nebo vydražiteli nakládání s vydraženou věcí. Žalovaný v tříměsíční  lhůtě ode dne konání dražby 18. 5. 2004 podal žalobu na vyslovení neplatnosti předmětné dražby proti navrhovatelce dražby, dražebníkovi a žalobkyni,  a věc je vedena pod sp. zn. 11 C 130/2004 a není dosud skončena.  Soud prvního stupně nejprve usnesením z 1. 9. 2004, č. j. 25 C 182/2004-39, řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o neplatnost dražby vedeného pod sp. zn. 11 C 130/2004. K odvolání  žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci  toto usnesení  změnil usnesením z 30. 11. 2004, č. j. 12 Co 814/2004-48, tak, že se řízení do pravomocného skončení věci sp. zn. 18 C 130/2004 nepřerušuje. Soud prvního stupně vyšel z právního názoru odvolacího soudu vysloveného v tomto usnesení, podle kterého do doby pravomocného vyslovení neplatnosti dražby podle § 48 zákona č. 26/2000 Sb., se dražba považuje za platnou a otázkou neplatnosti dražby se může zabývat soud jen v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 130/2004. Protože  žalobkyně  je vlastnicí  předmětných nemovitostí a žalovaný je neoprávněně užívá, poskytl soud prvního stupně žalobkyni ochranu jejího vlastnického  práva k nemovitostem podle § 126 odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“) a žalovanému uložil, aby nemovitosti vyklidil. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. června 2006,  č. j. 12 Co 1064/22005-228, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně se ztotožnil s jeho právním posouzením věci.  Žalobkyně má   jako vlastnice nemovitostí podle § 126 odst. l ObčZ právo na ochranu  vlastnického práva, do kterého žalovaný neoprávněně zasahuje. Námitku žalovaného, kterou zpochybňoval vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem probíhajícím řízením o neplatnosti dražby, shledal neopodstatněnou. Za nepřípadný považoval odvolací soud poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 22 Cdo 389/99, neboť je v něm řešena odlišná problematiky a účastníci jsou v jiném procesním postavení. Na podporu závěru, že není třeba vyčkat skončení řízení o neplatnost dražby,  odvolací soud uvedl, že  v posuzované věci i podle vyjádření žalovaného šlo o veřejnou dražbu podle § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. a žalovaný  nevyužil ani možnosti podle § 48 odst. 5 tohoto zákona a nepodal návrh na předběžné opatření. Odvolací soud uzavřel, že do právní moci rozsudku o neplatnosti dražby je z důvody právní jistoty třeba vycházet z toho, že vlastnictví nabyla žalobkyně platnou dražbou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost  uplatňuje podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), ale také podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ, neboť soud prvního stupně  vycházel z právního názoru odvolacího soudu, i když nevysloveného v rozhodnutí ve věci samé. Dovolání odůvodňuje tím, že došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nesprávnému právnímu posouzení věci. O vyklizení  nemovitostí  bylo rozhodnuto, aniž soudy vyčkaly pravomocného skončení řízení o žalobě, kterou se domáhá vyslovení neplatnosti dražby. Nesprávně  soudy vycházely z toho, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí jen proto, že je tak zapsaná v katastru nemovitostí. Žalovaný znovu poukazuje  na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, který řeší otázku rozporu mezi skutečným stavem práv k nemovitosti a údaji v katastru nemovitostí tak, že soud musí vycházet ze stavu skutečného. Přitom je oprávněn jako předběžnou posuzovat otázku, zda smlouva, na jejímž základě došlo ke vkladu práva je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo byla vznesena námitka relativní neplatnosti. V daném případě nedošlo k  důkladnému přezkoumání vlastnického práva žalobkyně. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem  řízení, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 OSŘ. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve