22 Cdo 2282/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2282/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2022 Spisová značka:22 Cdo 2282/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2282.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 8. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2238/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2282/2021-355 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. K., narozeného XY, a b) P. K., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému A. N., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 283/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 11 Co 3/2019-316, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Luboše Pospíšila, se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4. Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 9 C 283/2015-174, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobci /žalobcem a) byl původně A. K., nar. XY/ jsou spoluvlastníky pozemku par. č. XY, odděleného od pozemku par. č. XY, nacházejícího se v katastrálním území a obci XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, přičemž tento pozemek tvoří součást jejich společného jmění. Výroky II až IV rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 Co 3/2019-224, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a IV a ve výroku II změnil co do výše náhrady nákladů řízení. Výrokem II rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 22 Cdo 1172/2020-256, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Původní žalobce a) 6. 7. 2020 zemřel a soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 8. 2020, č. j. 9 C 283/20215-272, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jeho nástupci, a to dosavadní žalobkyní P. K. a A. K., nar. XY. V novém rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 11 Co 3/2019-316, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že A. K., nar. XY, a P. K., nar. XY, jsou spoluvlastníky specifikovaného pozemku, zčásti změnil výrok II o nákladech řízení, potvrdil výrok IV. o nákladech státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, které opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že rozsudek spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K otázce hmotného práva uvádějí, že nalézací soudy nesprávně posoudily „zejména právní otázku oprávněnosti držby a běhu vydržecí doby“. Pokud jde o otázku procesního práva, odvolací soud podle jejich názoru „svévolně hodnotil provedené důkazy, přičemž rozhodnutím odvolacího soudu byl rovněž založen extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“; tím mělo být také porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“.). Dovolání není přípustné. V předchozím rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění, že A. K., nar. XY, a žalobkyně b) v roce 1978 koupili od státního statku dům č. p. XY. V souvislosti s touto koupí uzavřeli 5. 10. 1983 se státem dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku par. č. st. XY, na kterém uvedený dům leží; spolu s tímto pozemkem začali užívat i část sousedního pozemku, nyní evidovaného jako parcela č. XY, o zhruba desetinové výměře oproti pozemku par. č. st. XY. Spor byl o to, zda žalobci pozemek parc. č. XY (dále též „sporný pozemek“) nabyli do vlastnictví vydržením, jak tvrdili. Odvolací soud uvedl, že držba žalobců se neopírala o žádný právní důvod (ani o domnělý) a právo osobního užívání jim bylo zřízeno k zastavěnému pozemku, „tedy k druhu takového pozemku, který nelze obhospodařovat způsobem žalobci uvedeným, tj. sekat zde trávu, zasazovat a pěstovat ovocné keře, stromy a vinnou révu“. Žalobci tak nemohli být v dobré víře, že jim sporný pozemek náleží, a nemohli jej proto vydržet. Odvolací soud se tak již nemusel zabývat otázkou, zda uběhla vydržecí doba a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud následně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, neboť jeho závěry byly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Putativním titulem držby práva osobního užívání k části sousedního pozemku byla dohoda o tomto užívání, putativní titul k držbě vlastnického práva pak představovala tato dohoda ve spojení s § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění novely č. 509/1991 Sb.; co se týká evidence nemovitostí, údaje o druhu pozemků nejsou a nebyly pro soukromoprávní vztahy závazné, proto je-li pozemek veden v evidenci nemovitostí jako „zastavěná plocha“, nevylučuje to skutečnost, že jeho část je využívána jinak, např. jako zahrada. Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědka M. S. a dospěl k závěru, že ačkoli žalobci [resp. v té době žalobkyně a A. K. st.] užívali sporný pozemek již od uzavření kupní smlouvy v roce 1978, v této době ještě neměli žádný (ani domnělý) právní titul k jeho užívání, oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemku se stali až 24. 11. 1983, kdy byla dohoda o osobním užívání registrována státním notářstvím. Uvedl proto, že „i kdyby držba žalobců byla od 24. 11. 1983 oprávněná, byla ztracena ještě před uplynutím doby deseti let, protože žalobci byli v říjnu 1993 vyzváni k vyklizení celé parcely č. XY, tedy k té části, kterou užívali jako zahradu, a to otcem M. S., takže tímto okamžikem se seznámili se skutečnostmi, které musely objektivně vzbudit jejich pochybnosti o oprávněnosti držby této části parcely, a při obvyklé opatrnosti pak museli dospět k závěru, že jim vlastnicky ani tato část parcely č. XY nepatří.“ Dovolatelé tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ačkoli napadají výhradně skutkové závěry odvolacího soudu, a to konkrétně závěr o vědomí A. K. st. a žalobkyně b) o vlastnických poměrech v obci (bod 18), o tom, zda otec svědka M. S. věděl, jaké pozemky a v jakých hranicích jeho rodina původně vlastnila (bod 19 a 21), a o tom, zda je obvyklou praxí užívat cizí pozemek bez právního důvodu (bod 20). Protože odvolací soud posoudil uvedené skutkové otázky podle dovolatelů svévolně a na základě „spekulativních domněnek, údajných notoriet a generalizací“, zasáhl tím do jejich ústavně zaručených práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces, a dovolání by proto mělo být přípustné. Opírají se o dvě rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), z nichž vyplývá, že pokud dovolatel namítá porušení ústavně zaručených práv, pak i když uplatní v dovolání pouze skutkové námitky, nelze takové dovolání bez dalšího odmítnout pro vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř., nýbrž je třeba dovolání posoudit z hledisek přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a to právě s ohledem na možné dotčení základních práv účastníků řízení; záleží pak na posouzení Nejvyššího soudu, zda shledá naplnění podmínky přípustnosti dovolání, nebo je jako nepřípustné odmítne. Důvodem je skutečnost, že nejasný rozdíl mezi skutkovými a právními námitkami (a tedy obtížné rozlišení těchto dvou kategorií