22 Cdo 2320/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2320/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 3. 2024 Spisová značka:22 Cdo 2320/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2320.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dobrá víra Dědění Dědické řízení Držba Dotčené předpisy:§ 486 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2320/2023-389 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) J. H. a b) I. Ž., zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované bozioko, s.r.o., IČO 28987853, se sídlem v Příbrami, Dlouhá 97, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, ul. 28. října 184, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 205/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 25 Co 90/2022-310, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 25 Co 90/2022-310, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Původní žalobkyně, A. H., se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaného pozemku o výměře 30 m2, na kterém je umístěna garáž nezapsaná v katastru nemovitostí, kterou v letech 1968 až 1970 spolu se svým manželem vystavěla, s tím, že až do roku 2003 zastavěný pozemek užívali v dobré víře, že jej nabyli kupní smlouvou uzavřenou v roce 1967. Žalovaná namítala, že s ohledem na okolnosti, zejména znalost výměr a umístění sporného pozemku, nemohli být držitelé pozemku v dobré víře, že i tento pozemek kupní smlouvou z roku 1967 nabyli. Dovolávala se dále ochrany nabyvatele od „oprávněného dědice“, a to s odkazem na § 486 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť od dědičky, které bylo dědictví pozemku, na kterém se se garáž nachází, potvrzeno, kupní smlouvou v roce 2012 pozemek nabyla. 2. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15 C 205/2019-233, určil, že A. H. (původní žalobkyně) je vlastnicí pozemku parc. č. XY o výměře 30 m2 v katastrálním území a obci XY, vymezeného v geometrickém plánu vypracovaném Ing. Rudolfem Smíškem dne 15. 10. 2014, č. 1469/96, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračovat na místě původní žalobkyně, zemřelé dne XY, rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 25 Co 90/2022-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to ve výroku II s doplněním místa plnění náhrady nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, kterým napadá rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu. 5. Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a které odvolací soud nesprávně právně posoudil. 6. Jde o otázku, zda se jedná o omluvitelný omyl původní žalobkyně a jejího manžela o existenci jejich vlastnického práva k pozemku, který je o 44 % větší než ten, který byl kupní smlouvou zakoupen, za situace, že výměra kupovaného pozemku byla ve smlouvě výslovně uvedena a jednalo se o nákup od cizích osob. 7. Poukazuje dále na to, že i pokud by došlo k vydržení části pozemku zastavěného garáží, je nutné náležitým způsobem posoudit nabytí předmětného pozemku jako celku od nepravého dědice. Této otázce soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost. Argumentaci odvolacího soudu, že v době uzavření kupní smlouvy 20. 12. 2012 měla žalovaná k dispozici znalecký posudek, ze kterého vyplývalo, že část pozemku je zastavěna garáží, měla tak mít důvodné pochybnosti o vlastnictví k pozemku, označuje za zcela nesprávnou. Za právní otázku, kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil, považuje, zda může být nabyvatel (od nepravého dědice) v dobré víře ohledně vlastnického práva k pozemku, pokud je mu známo toliko to, že se na pozemku nachází stavba dosud nezapsaná v katastru nemovitostí, jinak řečeno, zda je vyloučeno, aby byl nabyvatel v dobré víře ohledně vlastnictví k pozemku, pokud je mu známo, že se na pozemku nachází stavba z 60. let minulého století, dosud nezapsaná v katastru nemovitostí. 8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Žalobkyně navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl. Odvolací soud se podle jejich názoru při posouzení právních otázek, které žalovaná v dovolání vymezila, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nalézací soudy správně dovodily dobrou víru právních předchůdců žalobkyň, že kupní smlouvou ze dne 29. 11. 1967 nabyli i sporný pozemek, a tento svůj závěr přesvědčivě odůvodnily. Dodaly, že dědictví ke spornému pozemku bylo „doprojednáno“ až na základě požadavku žalované, která odkoupila sousední pozemky od města XY a chtěla si odkoupit dohledaný pozemek parc. č. XY, aby si zajistila vjezd na své pozemky. Žalovaná rovněž věděla o tom, že na pozemku je umístěna garáž ve vlastnictví jiné osoby. Byly jí tedy známy skutečnosti, které byly způsobilé její dobrou víru zpochybnit. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolatelka namítá nesprávné posouzení oprávněnosti držby sporného pozemku původní žalobkyní a jejím manželem a dále nesprávné posouzení nedostatku dobré víry při nabytí od nepravého dědice a formuluje právní otázky, které považuje ve vztahu ke konkrétním okolnostem dané věci za dovolacím soudem dosud neřešené. 13. Protože na řešení těchto právních otázek je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a otázka dobré víry nabyvatele od nepravého dědice byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné i důvodné. K dobré víře držitele 14. Odvolací soud se zabýval držbou sporného pozemku právními předchůdci žalobkyň v době mezi lety 1967 až 2003, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 15. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. 16. Otázka posouzení dobré víry držitele byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v potřebném rozsahu vyřešena. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod č. 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 700/2022, rozhodnutí dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). 17. Odvolací soud posoudil držbu pozemku pod garáží jako oprávněnou na základě dlouhodobého, více než 30 let trvajícího nerušeného užívání a vzal přitom v úvahu i neměnný