22 Cdo 2378/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2378/2016 citace  Název judikátu:K pravomoci soudů k projednání nároků na určení, že pozemek není veřejným prostranstvím. Souhlas vlastníka pozemku jako předpoklad vzniku veřejného prostranství k pozemku Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2378/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2378.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba určovací Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. § 1042 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 12 13 22 Cdo 2378/2016-311 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň: a) B. J. F., narozená XY, bytem XY, b) S. F., narozená XY, bytem tamtéž, c) M. W., narozená XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská 653/17, proti žalovaným 1) Hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 287/18, 2) Městské části Praze 1, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 681/18, IČO: 00063410, o určení právní skutečnosti a zdržení se užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 349/2011, o dovolání původního žalobce J. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2016, č. j. 13 Co 377/2015-196, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2016, č. j. 13 Co 377/2015-196, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2015, č. j. 21 C 349/2011-160, se ruší, řízení se v rozsahu, v němž se žalobce domáhal „určení, že není veřejným prostranstvím ta část pozemku parc. č. XY, vedené v katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY pro k. ú. XY, která je v určení výměru pozemku č. XY k. ú. XY č. XY vypracovaném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem N. M. označena jako díl B o výměře 79,4 m2,“ zastavuje; ve zbylém rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc v rozsahu, v němž bylo řízení zastaveno, postoupena Ministerstvu pro místní rozvoj. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 21 C 349/2011-160, zamítl žalobu na určení, že není veřejným prostranstvím ta část pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný pozemek) vedená v katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY pro k. ú. XY, která je v určení výměry pozemku č. XY k. ú. XY č. XY vypracovaném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem N. M. označena jako díl B o výměře 79,4 m2 (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství (výrok II.), zamítl návrh, že nedílnou součástí tohoto rozsudku je určení výměr předmětného pozemku (výrok III.), a uložil původnímu žalobci J. F. povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 56 083,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Podle soudu prvního stupně není mezi účastníky sporu o tom, že je žalobce vlastníkem předmětného pozemku, spor je o to, zda část tohoto pozemku, na níž se nachází „zahrádka“ pizzerie, je veřejným prostranstvím. V minulosti, kdy podléhal předmětný pozemek národní správě, bylo povoleno odbourání přístavku v přízemí domu č. p. XY a byly povoleny další s tím související práce. V roce 1999 byla ulice XY zařazena do komunikací 3. třídy, žádosti žalobce o vyjmutí části této ulice ze sítě komunikací nebylo vyhověno. Žalovaný 1) prokázal, že ulice v minulosti sloužila k průchodu až do ulice XY a po demolici přístavku slouží široké veřejnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Jeho postavení není nejisté, neboť § 34 zákona č. 128/2000 Sb. zřetelně uvádí, že komunikace je veřejným prostranstvím, které je přístupné každému k obecnému užívání, proto není možné na žalovaných požadovat, aby se tohoto užívání zdrželi. S ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. K odvolání původního žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 21 C 349/2011-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 292 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Podle odvolacího soudu nemá žalobce na určovacím výroku naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 občanského soudního řádu, neboť neuplatnil žalobu na určení prvního vztahu nebo práva, nýbrž na určení neexistence právní skutečnosti, tedy že část předmětného pozemku není veřejným prostranstvím. Prostor tvořící část předmětného pozemku, který vznikl ubouráním přístavku, neslouží obecnému užívání. Je na něm od 1. 1. 2011 zřízena venkovní zahrádka jako součást pizzerie. Pronajímatelem prostranství je žalobce, který od nájemce inkasuje nájemné a tento nájemce platí žalovanému 1) místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství za umístění zařízení sloužících pro poskytování prodeje. Pro označení pozemku za veřejné prostranství není rozhodující vlastnický vztah, ale jedině jeho povaha umožňující fakticky přístup na pozemek a jeho užívání každému. Zvláštní užívání „je na základě veřejnoprávního povolení vydaného na žádost“. Za těchto okolností „nelze úspěšně žalovat na uložení povinnosti žalovaným zdržet se“ užívání předmětného pozemku, zvláště té jeho části, která vznikla odbouráním přístavku. Okolnost, že část předmětného pozemku je veřejným prostranstvím, zakládá omezení jeho vlastnického práva. Toto omezení by mělo být žalobci kompenzováno subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází. Pasivně legitimována by měla být obec, jejíž občané veřejné prostranství užívají. I proto, že lze a bylo možné žalovat na plnění, nelze úspěšně žalovat na určení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. V rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena otázka, zda má soukromý vlastník pozemku právo na to, aby obec upustila od užívání jeho majetku, který užívá, pod záminkou, že jde o veřejné prostranství. Žalobce akceptoval názor dovolacího soudu, že prostor naplňující znaky veřejného prostranství podle § 34 zákona o obcích, resp. § 14b zákona o hlavním městě Praze, je veřejným prostranstvím ex lege. Upozorňuje ovšem na judikaturu dovolacího soudu ve vztahu k veřejným cestám vyžadující byť konkludentní souhlas, který by se měl uplatnit i v případě veřejných prostranství. To ostatně podle dovolatele vyplývá i z nálezu Pl. ÚS 21/02. Jelikož část předmětného pozemku byla užívána veřejností bez souhlasu vlastníka, neměl by odvolací soud předmětný pozemek považovat za veřejné prostranství. Zdůrazňuje, že žalovaní způsobili protiprávní demolici části budovy při vědomí, že předmětný pozemek byl ve vlastnictví matky dovolatele, takto upravený pozemek pak užívali jako součást XY ulice a vybírají z něho užitek. Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Nesouhlasí s tím, že naléhavý právní zájem není dán pro údajné určení právní skutečnosti. Sama skutečnost, že žalovaní popírali právo žalobce, je potvrzením naléhavého právního zájmu žalobce na žalobě. V neposlední řadě spatřuje přípustnost dovolání v tom, že doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka použití negatorní žaloby jako procesní obrany soukromého vlastníka proti užívání jeho soukromého vlastnictví. Odvolací soud měl akceptovat, že negatorní žaloba je vhodným procesním prostředkem obrany vlastníka proti užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství, poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02. Zdůrazňuje, že předmětem řízení nebyla otázka náhrady za vydání bezdůvodného obohacení. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobním návrhům vyhovuje, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný 1) má ve vyjádření za to, že nebyla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání a dovolací důvod, pročež by mělo být dovolání odmítnuto. Ohledně otázky užívání veře