Nejvyšší soud 22 Cdo 2406/2025 – Určení povinnosti poskytnout informace

Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalované poskytnout mu informace týkající se správy a hospodaření se společnou věcí. Tvrdil, že žalovaná na základě smlouvy ze dne 10. 5. 2011 vykonává správu nemovitých věcí zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY (dále také jen „areál“), které jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce, M. D. a A. V. [původní žalovaní 2) a 3), vůči kterým byla žaloba pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2024, č. j. 14 C 177/2022-111].

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2024, č. j. 14 C 177/2022-111, výrokem I řízení částečně zastavil co do požadavku na předložení daňových přiznání za roky 2020 až 2022. Výrokem II uložil žalované povinnost předložit žalobci vyúčtování správy areálu za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2023, zahrnující souhrnné informace o stavu areálu, výsledcích hospodaření a nakládání s areálem, včetně podkladů, o něž se vyúčtování opírá. Současně specifikoval okruh informací, které má vyúčtování obsahovat. Výrokem III žalobu vůči žalované ve zbývajícím rozsahu zamítl a výrokem IV zamítl žalobu vůči původním žalovaným 2) M. D. a 3) A. V. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je na základě darovací smlouvy ze dne 30. 9. 2020 spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, v rozsahu id. 3/8. Dalšími spoluvlastníky jsou M. D. s podílem id. 3/8 a A. V. s podílem id. 2/8. Dne 12. 5. 2005, následně pak dne 10. 5. 2011, uzavřeli tehdejší spoluvlastníci se žalovanou nájemní smlouvu na dobu určitou do 12. 5. 2055, na jejímž základě žalované předmětné nemovitosti pronajali, udělili jí souhlas k uzavírání podnájemních smluv a současně ji pověřili správou nemovitostí.

Soud prvního stupně věc posoudil podle § 1117, § 1118 a § 1126 odst. 1 o. z. Vycházel přitom ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2106/2019. Dospěl k závěru, že žalobci náleží právo na informace o správě a hospodaření se společnou věcí, nikoli však právo na poskytnutí všech požadovaných informací a listin v rozsahu uplatněném žalobou.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 9. 2024, č. j. 13 Co 269/2024-141, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve výroku V o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Výroky I, II, IV a VI rozsudku soudu prvního stupně nabyly právní moci. Protože žalobce na svém zbývajícím nároku setrval, zabýval se soud prvního stupně znovu jeho požadavkem na poskytnutí dalších informací souvisejících se správou a hospodařením se společnou věcí.

Rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 14 C 177/2022-151, soud prvního stupně žalobu na uložení povinnosti žalované předložit žalobci doklady a informace specifikované pod body a) až l) výroku zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Uvedl, že informace o nerealizovaných záměrech týkajících se společné věci se mají promítnout do vyúčtování hospodaření, jehož předložení již bylo žalované pravomocně uloženo. Dále dovodil, že žalobce není oprávněn požadovat listiny přesahující rozsah již uložené informační povinnosti ani informace vztahující se k období před nabytím jeho spoluvlastnického podílu. Ve vztahu k požadovaným údajům o nájemních a podnájemních vztazích uvedl, že jejich existence a důsledky mají být žalobci zpřístupněny prostřednictvím vyúčtování správy. Právo na informace podle jeho názoru neslouží k detailní kontrole každého jednotlivého úkonu správce při výkonu správy společné věci.

Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 13 Co 88/2025-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil jeho názoru, že právo spoluvlastníka na informace o správě společné věci nelze ztotožňovat s právem na předložení každé jednotlivé listiny související se správou. Uvedl, že spoluvlastník, který správu nevykonává, má právo být informován o způsobu nakládání se společnou věcí, a tomu odpovídá povinnost osoby vykonávající správu poskytnout mu potřebné informace a podklady vztahující se ke správě společné věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Namítá především, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dosud neřešené otázky rozsahu práva spoluvlastníka na informace o správě společné věci, vykonává-li správu osoba odlišná od spoluvlastníků. Má za to, že závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2106/2019, na projednávanou věc plně nedopadají, neboť v těchto věcech šlo o požadavek na předložení vyúčtování, zatímco v nyní projednávané věci se domáhá dalších informací a podkladů souvisejících se správou společné věci. Dovolává se přitom zejména § 1117 o. z., § 1118 o. z., § 1126 odst. 1 o. z. a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dále namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho argumentací, neprovedl navržené důkazy a nedostatečně zjistil skutkový stav věci. V této souvislosti tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se povinnosti soudů vypořádat se s argumentací účastníků a řádně odůvodnit svá rozhodnutí.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce rozsahu práva spoluvlastníka na poskytnutí informací o správě a nakládání se společnou věcí, vykonává-li na základě smluvního vztahu správu společné věci osoba, která není jejím spoluvlastníkem.

Protože tato právní otázka nebyla doposud Nejvyšším soudem řešena, je dovolání žalobce přípustné.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 1118 o. z. spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, i podíl z plodů a užitků ze společné věci.

Podle § 1119 o. z. vyúčtování se lze domáhat po uplynutí doby obvyklé povaze správy společné věci, při zániku spoluvlastnictví nebo při zániku účasti v něm, anebo z jiných důležitých důvodů.

Podle § 1126 odst. 1 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci.

V posuzované věci je nesporné, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a že správu společné věci vykonává žalovaná, která není spoluvlastníkem. Správu vykonává na základě smluvního ujednání uzavřeného se všemi spoluvlastníky.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že rozsah práva žalobce na informace je nutno posuzovat podle § 1117, § 1118 a § 1126 odst. 1 o. z. Dospěl přitom k závěru, že žalobci již bylo poskytnuto dostatečné vyúčtování a že další požadované informace přesahují rozsah práva spoluvlastníka na informace o správě společné věci. Odkázal přitom na závěry soudu prvního stupně, který rovněž posuzoval právo spoluvlastníka na poskytnutí informací o správě společné věci podle § 1117, § 1118 a § 1126 odst. 1 o. z. s tím, že „právo spoluvlastníka na informace nelze směšovat s právem na vydání každé jednotlivé listiny, neboť konkrétní listiny spolu s dalšími skutečnostmi tvoří ve svém souhrnu ono vyúčtování, jež spoluvlastníku náleží“. Své závěry založil na porovnání vzájemných práv a povinností jednotlivých spoluvlastníků s tím, že v posuzované věci „mezi spoluvlastníky přetrvává dlouhodobě značná nevraživost a neochota k dohodě o sdílení informací“, a že přes to „tyto faktické skutečnosti nemohou vést k závěru, že soud žalobci přizná čehokoliv nad rámec práv, které mu přiznává zákon“.

S tímto právním posouzením se dovolací soud neztotožňuje.

Podle § 1135 o. z. má správce právní postavení příkazníka. Zákon tak výslovně stanoví, že na právní poměry mezi správcem a spoluvlastníky dopadá vedle úpravy podílového spoluvlastnictví také úprava příkazu podle § 2430 a násl. o. z.

Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 994/2020, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, vyložil, že správce společné věci podle § 1135 o. z. vystupuje ve vztahu ke spoluvlastníkům jako příkazník a že jeho práva a povinnosti nelze posuzovat izolovaně pouze podle ustanovení upravujících podílové spoluvlastnictví.

Z postavení příkazníka vyplývá mimo jiné povinnost poskytovat příkazci potřebné informace o výkonu správy a povinnost podat vyúčtování. Smyslem těchto povinností je umožnit tomu, v jehož zájmu je správa vykonávána, reálnou kontrolu činnosti správce.

Je proto třeba odlišovat situaci, kdy správu vykonává některý ze spoluvlastníků, od situace, kdy je jejím výkonem pověřena třetí osoba. V druhém případě je význam informační povinnosti správce zpravidla vyšší, neboť spoluvlastník nemá bez součinnosti správce možnost získat úplný přehled o hospodaření se společnou věcí a o právních jednáních učiněných při jejím výkonu.

To ovšem neznamená, že by spoluvlastník byl oprávněn požadovat bez dalšího vydání jakékoliv listiny, která se správou společné věci jakkoliv souvisí. Rozsah poskytovaných informací je třeba posuzovat vždy individuálně se zřetelem k povaze spravované věci, rozsahu správy, charakteru požadovaných údajů a obsahu již poskytnutého vyúčtování.

Tento závěr podporuje i odborná literatura. K právnímu postavení správce podle § 1135 o. z. se uvádí, že povinnost správce podat spoluvlastníkům vyúčtování správy vyplývá nejen z § 1135 o. z., ale též z jeho postavení příkazníka ve smyslu § 2430 a násl. o. z. Současně je třeba povinnost správce podat vyúčtování vykládat v souvislosti s § 1118 a § 1119 o. z., upravujícími obecné otázky vyúčtování nakládání se společnou věcí (srov. KRÁLÍK, M. in SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 1135).

Správce společné věci je povinen nejen podat vyúčtování, ale též průběžně poskytovat informace o výkonu správy a umožnit spoluvlastníkům seznámit se s obsahem listin a záznamů, které vede, přičemž rozsah poskytovaných podkladů je nutno posuzovat individuálně podle okolností každého případu.

Nejvyšší soud považuje uvedené závěry za přiléhavé i pro projednávanou věc.Je-li správou společné věci pověřena osoba odlišná od spoluvlastníků, nelze rozsah její informační povinnosti posuzovat pouze podle ustanovení upravujících vztahy mezi spoluvlastníky. Je třeba přihlédnout rovněž k jejímu postavení správce s právním postavením příkazníka podle § 1135 o. z. a k povinnostem z tohoto právního vztahu vyplývajícím.

Odvolací soud se však právním postavením žalované podle § 1135 o. z. nezabýval a rozsah její informační povinnosti posuzoval výlučně z hlediska ustanovení upravujících vztahy mezi spoluvlastníky. Jeho právní posouzení je proto neúplné, a tudíž nesprávné.

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Posoudí zejména rozsah informační povinnosti žalované nejen z hlediska úpravy podílového spoluvlastnictví, ale též s přihlédnutím k jejímu postavení správce společné věci ve smyslu § 1135 o. z. a právům a povinnostem vyplývajícím z úpravy příkazu.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.