22 Cdo 2595/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2595/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2018 Spisová značka:22 Cdo 2595/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2595.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 6. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.7.2018II.ÚS 2267/18JUDr. Ludvík David-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2595/2016-1033 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. B., b) D. D., c) P. B., zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovaným 1) M. O. a 2) J. O., zastoupenému JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 22/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 64 Co 198/2013-724, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobce na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 64 Cdo 198/2013-724, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 10 C 22/2002-424, určil, že dům (objekt občanské vybavenosti) na pozemku parc., zapsaný na LV pro k. ú. V., obec P., u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrálního pracoviště P. (dále též „předmětný dům“), je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a), jejíž spoluvlastnický podíl činí celkem 2/3 (včetně již zapsaného spoluvlastnického podílu ¼), žalobkyně b), jejíž spoluvlastnický podíl činí 1/6, a žalobce c), jehož spoluvlastnický podíl činí 1/6 (výrok I.). Dále určil, že pozemek parc. (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 525 m2 a pozemek parc. (ostatní plocha) o výměře 1367 m2, zapsané na LV pro k. ú. V., obec P., u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrálního pracoviště P. (dále též „předmětné pozemky“, spolu s předmětným domem „předmětné nemovitosti“), jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a), jejíž spoluvlastnický podíl činí celkem 2/3 (včetně již zapsaného spoluvlastnického podílu ½), žalobkyně b), jejíž spoluvlastnický podíl činí 1/6, a žalobce c), jehož spoluvlastnický podíl činí 1/6 (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že F. B. a žalobkyně a) nabyli kupní smlouvou ze dne 1. 12. 1954 předmětné nemovitosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1959, sp. zn. 2 T 20/59, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1959, sp. zn. 1 To 0124/59, byl F. B. odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku a bylo vysloveno propadnutí jeho celého jmění. Z tohoto důvodu bylo ke dni 16. 1. 1961 k id. ½ předmětných nemovitostí vloženo vlastnické právo pro Československý stát – Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 2. Druhá id. ½, která patřila žalobkyni a), přešla ke dni 27. 2. 1961 rovněž na Československý stát – Odbor školství a kultury ONV Praha 12 s tím, že stát ji potřeboval nezbytně k plnění svých úkolů. Dne 28. 6. 1978 uzavřel Nejvyšší soud ČSSR, v jehož správě předmětné nemovitosti byly, jako prodávající kupní smlouvu s J. O., předsedou Nejvyššího soudu ČSSR, jeho manželkou M. O. a jejich synem – žalovaným 2) jako kupujícími, kteří předmětný dům nabyli, a to tak, že id. ½ spadla do bezpodílového spoluvlastnictví manželů J. a M. O. a druhá id. ½ žalovanému 2), a to za cenu 71 261 Kčs, přičemž v letech 1973–1977 byla na předmětném domě provedena rekonstrukce, na niž byly Nejvyšším soudem ČSSR vynaloženy prostředky ve výši 585 397 Kčs. Finanční odbor ONV v Praze 2 pak rozhodl dne 19. 3. 1979 o tom, že přidělil J. a M. O. a žalovanému 2) do osobního užívání také pozemek parc. a dílce pozemku parc. , označeného jako parc. za jednorázovou úhradu 12 438 Kč. Dne 14. 4. 1991 žalobkyně a) a dne 14. 9. 1991 F. B. vyzvali J. a M. O. a žalovaného 2), jako povinné osoby, k vydání předmětných nemovitostí. J. a M. O. a žalovaný 2) sdělili, že ačkoliv nejsou osobami povinnými, jsou ochotni předmětné nemovitosti vydat s tím, že žalobkyně a) a F. B. vezmou zpět žalobu, kterou na ně podali. Dne 14. 11. 1991 Nejvyšší soud ČSFR zrušil rozsudky, kterými byl F. B. pravomocně odsouzen, neboť byl porušen zákon v neprospěch obviněného a věc vrátil prokurátorovi, který usnesením Krajského státního zástupce v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. RZV 1/94, zastavil trestní stíhání. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 16 C 151/91-283, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, č. j. 16 Co 139/2002-664, byla J. a M. O. uložena povinnost uzavřít s žalobkyní a) dohodu o vydání id. ¼ předmětného domu a id. ¼ předmětných pozemků, neboť soudy dospěly k závěru, že žalobkyně a) je oprávněnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb. Žaloba F. B., který se domáhal určení, že vlastníkem druhé id. ½ je stát, byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. V průběhu řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 151/91 došlo k darování jednak id. ½ předmětného domu žalovaným 2) své manželce žalované 1) a jednak id. ¼ předmětného domu M. O. (rok narození 1931) žalované 1). Žalovaní však tuto skutečnost neoznámili soudu, takže soud vydal rozhodnutí ve znění, jako by k darování nedošlo. To vyústilo v situaci, kdy katastrální úřad povolil pro žalobkyni a) vklad pouze k id. ¼ předmětných nemovitostí. Ke zbývající id. ¼ se vkladu žalobkyně a) nedomohla. Ke dni rozhodování soudu tak v katastru nemovitostí bylo uvedeno, že žalobkyně a) je vlastnicí id. ¼ předmětného domu, žalovaná 1) je vlastnicí id. ¾ předmětného domu, dále žalobkyně a) je vlastnicí id. ½ předmětných pozemků, žalovaný 2) vlastníkem id. 3/8 předmětných pozemků a žalovaná 1) vlastnicí id. 1/8 předmětných pozemků. F. B. se domáhal určení spoluvlastnického podílu id. ½ na předmětných nemovitostech. Žalobkyně a) se domáhala určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu id. 3/8 k předmětnému domu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci (v případě F. B. již jeho právní nástupci) mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. F. B. byl původně odsouzen pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví; tento trestný čin není vyjmenován v § 2 odst. 1 písm. c) nebo § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., proto nebyl účasten rehabilitace podle tohoto zákona. Nebyl ani oprávněnou osobou ve smyslu § 19 zákona č. 87/1991 Sb. Tím, že byly zrušeny odsuzující rozsudky, včetně výroku o propadnutí celého jmění, obnovilo se vlastnické právo F. B. k předmětným nemovitostem. Žalovaní tvrdili, že byli v dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Soud dovodil, že kupní smlouva, kterou žalovaní uzavřeli dne 28. 6. 1978, a dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 22. 3. 1979, byly absolutně neplatné proto, že na straně převodce smlouvy podepsala osoba, která nebyla oprávněna jednat za Nejvyšší soud ČSSR. Zabýval se tak námitkou vydržení ze strany žalovaných. K vydržení vlastnického práva je třeba splnit podmínku kvalifikované držby po dobu 10 let, kdy dobrou víru lze zcela vyloučit u J. O. a jeho manželky M. O. J. O. byl předsedou Nejvyššího soudu ČSSR a měl informace a znalosti o tom, kdo je oprávněn za soud podepisovat smlouvy, stejně tak věděl o rozsáhlých investicích do předmětných nemovitostí, které byly ve zjevném nepoměru s následně zaplacenou kupní cenou za předmětný dům. Jeho synu [žalovanému 2)] bylo sice v době uzavírání smlouvy o převodu předmětného domu pouhých 18, resp. ve vztahu k předmětným pozemkům 19 let, byl osobou bez právnického vzdělání a nemohl vědět, že smlouvy jsou neplatné. Jestliže převodce smlouvu nepodepsal (nedostatek podpisu soud prvního stupně dovodil z toho, že nepodepisovala za prodávajícího oprávněná osoba), je dobrá víra všech žalovaných vyloučena. Nárok žalobkyně a) vychází z toho, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 151/91 vystupovala jako oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. s tím, že povinnými osobami byli J. O. a M. O. a žalovaný 2). J. O. a M. O. byla v tomto řízení uložena povinnost uzavřít s žalobkyní a) dohodu o vydání id. ¼ předmětného domu a id. ¼ předmětných pozemků a žalovanému 2) povinnost uzavřít s žalobkyní a) dohodu o vydání id. ¼ předmětného domu a id. ¼ předmětných pozemků. Žalovaní nemohli být v dobré víře, neboť v r