22 Cdo 2597/2010 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2597/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 8. 2010 Spisová značka:22 Cdo 2597/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2597.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podílové spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 9. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2597/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. M., proti žalovanému Dr. Ing. S. M., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 48/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2006, č. j. 25 Co 479/2005-775, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2006, č. j. 25 Co 479/2005-775, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. srpna 2002, č. j. 4 C 48/95-585, ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2003, č. j. 4 C 48/95-611, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem níže uvedeným. Žalovaný se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k nemovitostem souhlasil. Tvrdil však, že je spoluvlastníkem mimo jiné i studny vybudované žalobcem, neboť studna je součástí zahrady. Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 4 C 48/95-585, ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2003, č. j. 4 C 48/95-611, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k rekreační chatě č. 2040 – ostatní stavební objekt, postavené na p. č. 1744/4 – zastavěná plocha o výměře 13 m2 a zahradě č. p. 1744/2 o výměře 1511 m2, vše zapsané na LV č. 1437 pro k. ú. R., obec Praha, u Katastrálního úřadu Praha-město“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že „do vlastnictví žalobce se přikazuje rekreační chata č. 2040 – ostatní stavební objekt postavená na parc. č. 1744/4 – zastavěná plocha o výměře 13 m2, parc. č. 1744/4 – zastavěná plocha o výměře 13 m2 a levá část původní parc. č. 1744/2 – zahrada, označená na geometrickém plánu vypracovaném společností Geoprogres s. r. o. č. 1107-140/1999 ze dne 13. 10. 1999, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako parc. č. 1744/2 o výměře 756 m2, vše zapsané na LV č. 1437 pro k. ú. R., obec Praha, u Katastrálního úřadu Praha-město“, výrokem pod bodem III. rozhodl, že „do vlastnictví žalovaného se přikazuje pravá část původní parc. č. 1744/2 – zahrada, označená na geometrickém plánu vypracovaném“ uvedenou společností, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, „jako parc. č. 1744/7 o výměře 755 m2, vše zapsané na LV č. 1437 pro k. ú. R., obec Praha, u Katastrálního úřadu Praha-město“, výrokem pod bodem IV. žalobci uložil povinnost „zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 20.830,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ a výrokem pod body V., VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového zjištění: Účastníci nabyli spoluvlastnické podíly děděním. Žalovaný žil od roku 1969 v SRN; v zastoupení žalovaného učinil žalobce 20. 11. 1970 tzv. renunciační prohlášení. Podíl žalovaného na nemovitostech dnem vydání vystěhovaleckého pasu, tj. 26. 8. 1971, přešel na stát, který byl tak jejich spoluvlastníkem do doby, než 26. 8. 1991 žalovaný uzavřel s obecním úřadem dohodu o vydání věcí v rámci řízení o mimosoudní rehabilitaci. Od té doby začaly mezi účastníky ohledně užívání nemovitostí vznikat spory. Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení souhlasili s reálným rozdělením, zabýval se soud otázkou dělení zahrady parč. č. 1744/2, k němuž nechal vypracovat geometrický oddělovací plán a ocenění obou nově vzniklých částí. Současně se zabýval otázkou, zda mj. studna je ve výlučném vlastnictví žalobce, případně ve společném jmění manželů. Konstatoval, že ideální polovina nemovitostí žalovaného přešla na stát podle § 453 tehdy platného občanského zákoníku („obč. zák.“) ke dni vydání vystěhovaleckého pasu, tj. k 26. 8. 1971 a stát ji vlastnil do dne uzavření dohody o jejím vydání žalovanému 26. 8. 1991; spoluvlastníky nemovitostí byli v tomto období žalobce a stát. Když posléze stát vydal žalovanému dohodou ideální polovinu nemovitostí, nevyplývá z toho, že by mu byla vydána rovněž ideální polovina studny; studnu nabyli do vlastnictví žalobce se svojí manželkou, neboť ji vybudovali ze společných prostředků nabytých po dobu manželství, a to na základě stavebního povolení, resp. ohlášení stavby ve smyslu stavebních předpisů. Studna netvoří součást pozemku, neboť jde v právním smyslu o samostatnou věc. Pokud jde o reálné rozdělení zahrady na dvě části a jejich přikázání účastníkům do jejich výlučného vlastnictví, přikázal soud její levou část, na níž se nachází chata, včetně této stavby, žalobci, neboť tato část zahrady obklopuje pozemek pod chatou. Současně za ni stanovil finanční náhradu, přičemž vyšel z toho, že „podle stávající judikatury je základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování“, když náhrada představuje příslušný podíl ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za niž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl. Při ocenění nemovitostí a stanovení vypořádacího podílu soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Stibůrka z 2. 3. 2000. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. července 2006, č. j. 25 Co 479/2005-775, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2003 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z jeho skutkových zjištění, která shledal vyčerpávajícími, a ztotožnil se i s jeho právním posouzení věci. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázky: 1) zda je každá studna bez ohledu na své technické provedení samostatnou věcí v právním smyslu, 2) zda má soud při vypořádání nemovitostí (pozemků) v podílovém spoluvlastnictví reálným rozdělením povinnost při stanovení přiměřené náhrady brát v úvahu i hodnotu jejich součástí (dřeviny, stavby) nacházejících se nerovnoměrně na nově vzniklých pozemcích, 3) zda hodnota stavebního pozemku oceněného na základě cenové mapy zahrnuje i hodnotu užitných a okrasných dřevin, které jsou součástí pozemku a 4) k jakému dni se určuje peněžitá náhrada při rozdělení pozemku. Tyto čtyři otázky soudy neřešily správně. Dovolatel namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že každá studna je samostatnou věcí v právním smyslu. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98 a uvádí, že studna, stejně jako ostatní výsledky stavební činnosti, jak jsou chápány stavebními předpisy, je stavbou v občanskoprávním smyslu jen tehdy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně vlastnického práva. Dále podotýká, že názor shodný s odvolacím soudem, který nebyl dosud dovolacím soudem jednoznačně vyřešen, zastává i část odborníků na civilní právo. K druhé otázce, tj. ke stanovení náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, dovolatel tvrdí, že musí být vzata v úvahu i hodnota součástí nově vznikajících pozemků; v daném případě pozemek připadnuvší „odpůrci“ byl pro existenci studny a vyšší hodnotu okrasných dřevin hodnotnější, a pokud soudy při stanovení výše náhrady k této skutečnosti nepřihlédly, dospěly k nesprávnému rozhodnutí. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94 a sp. zn. Pl. ÚS 16/93. Ke třetí otázce dovolatel poukazuje na závěr soudu prvního stupně, který ovocné stromy vypořádal v rámci vypořádání pozemku, jehož byly podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástmi; ocenění nově vznikajících pozemků bylo provedeno podle § 10 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, na základě cenové mapy, přičemž podle názoru soudu cena pozemku stanovená v příslušné cenové mapě zahrnuje i hodnotu součástí pozemku. Tento závěr dovolatel pokládá za nesprávný, neboť v ceně pozemku stanovené podle cenové mapy hodnota ovocných dřevin, které jsou součástí pozemku, stanovena není. Jejich hodnotu bylo třeba určit postupem uvedeným v § 14 – 16 zákona o oceňování majetku; opačný názor by vedl k nadbytečnosti § 14 – 16 uvedeného zákona. Ohledně čtvrté otázky dovola