22 Cdo 2605/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2605/2025-521 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce B. O., zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, proti žalovaným 1) J. B., 2) O. V. F., 3) P. D., 4) L. D., 5) P. K., 6) V. K., 7) P. K., 8) J. K., 9) H. K., 10) H. K., 11) E. M., 12) O. M., 13) P. S., 14) V. T., všem zastoupeným JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, o určení neexistence věcných břemen, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 318/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 37 Co 9/2024-467, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 37 Co 9/2024-467, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 5 C 318/2018-425, zamítl žalobu na určení, že na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „služebné pozemky“) nevázne věcné břemeno chůze a jízdy podle rozhodnutí Okresního úřadu XY, pozemkového referátu, ze dne 11. 12. 1992, č. j. 111-7887/63/92-Ž, zapsané Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm XY, pod č. j. Z 3870/2013-710, zřízené ve prospěch vlastníka stavebního pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II), vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok III), pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok IV), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok V), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok VI), vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok VII), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok VIII), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok IX), vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok X), vlastníka pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok XI), a vlastníka pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok XII) – (dále také souhrnně „panující pozemky“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XIII). 2. Soud prvního stupně při rozhodování ve věci vyšel z následujících skutkových zjištění. OSEVA – krajský semenářský podnik, n. p., jako tehdejší uživatel pozemků, o něž v řízení jde, přenechal v roce 1980 Českému zahrádkářskému svazu do dočasného užívání pozemek parc. č. XY s podmínkou vybudování přístupové cesty. V roce 1981 dal taktéž souhlas „se zřízením cesty nad zahrádkářskou kolonií přes pozemky č. XY a XY přes náhon ke mlýnu p. č. XY s tím, že cesta bude sloužit k zájmu statku jako příjezdová cesta na louku p. č. XY.“ Všechny chaty žalovaných byly postaveny v 80. letech, tj. před vydáním služebných pozemků matce žalobce H. O. – právní předchůdkyni žalobce. Jelikož chaty jsou postaveny fakticky na ostrově, jiná přístupová či příjezdová cesta než ta přes služebné pozemky není možná. Proto následně v souvislosti s vydáním služebných pozemků matce žalobce Okresní úřad v XY, pozemkový referát, v rozhodnutí ze dne 11. 12. 1992, č. j. 111-7887/63/92-Ž, zřídil věcná břemena tak, že „na vydávaných pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY se pro příjemce, tedy oprávněnou osobu, které se přiznává vlastnictví, zřizuje věcné břemeno spočívající v umožnění přístupu a příjezdu přes tyto pozemky v místě stávající nezpevněné komunikace v šíři maximálně 3 metrů vedoucí směrem od silnice k pozemku parc. č. XY. Výše uvedená oprávnění použití předmětných pozemků se přiznává výlučně pro uživatele pozemku parc. XY a vlastníky parc. č. XY a XY, na nichž byla zřízena zahrádkářská osada.“ Žalovaní jsou v současné době zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci panujících pozemků. 3. Po právní stránce věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu v XY, pozemkového referátu, ze dne 11. 12. 1992, č. j. 111-7887/63/92-Ž, neobsahuje označení osob oprávněných z věcného břemene ani geometrický plán vymezující obsah zřízeného věcného břemene. Ten byl vyhotoven až následně v květnu 1993. Jelikož nebyly řádně označeny oprávněné osoby, ani jasně vymezen rozsah zřizovaného věcného břemene, nemohla být věcná břemena ve prospěch žalovaných tímto správním rozhodnutím platně zřízena. 4. Služebnost chůze a jízdy však podle soudu prvního stupně vznikla vydržením. Žalovaní či jejich právní předchůdci totiž nerušeně užívali v důvěře v platnost rozhodnutí státního orgánu o zřízení věcných břemen služebné pozemky jako nezbytnou cestu k jejich nemovitostem. Nejméně od právní moci správního rozhodnutí z roku 1992 do vzniku prvních sporů mezi účastníky v roce 2013, tj. po dobu delší deseti let, byli v dobré víře, že jim právo přístupové cesty k jejich nemovitostem náleží, pročež byli oprávněnými držiteli tohoto práva. 5. V bodě 9 rozsudku soudu prvního stupně je také obsaženo zjištění, že matka žalobce za svého života oprávnění žalovaných či jejich právních předchůdců nezpochybnila. Neučinil tak ani žalobce, „který ani skutkově netvrdí, že by je zpochybnil před rokem 2013, ve kterém došlo v souvislosti se zápisem předmětných práv žalovaných do katastru nemovitostí k vyvolání správních i soudních řízení vyplývajících z konfliktních vztahů mezi účastníky po ukončení nájemní smlouvy, na základě které žalovaní či jejich právní předchůdci služebné pozemky užívali od 18. 9. 1996 do 26. 9. 2012.“ Existence této nájemní smlouvy však podle názoru soudu prvního stupně nemůže na závěru o vydržení služebnosti ničeho změnit, neboť pouze konkretizovala vztahy mezi účastníky a stanovila výši úplaty za užívání služebných nemovitostí. 6. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 37 Co 9/2024-467, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až XII potvrdil (výrok I), ve výroku XIII zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). 7. Odvolací soud doplnil dokazování o výpisy z katastru nemovitostí ze dne 1. 11. 2024. Zjistil, že služebné pozemky jsou zatíženy věcným břemenem chůze a jízdy ve prospěch panujících pozemků a že k zápisu věcného břemene došlo na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví k č. j. 111-7887/63/1992-Ž, ze dne 11. 12. 1992. 8. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož věcné břemeno nevzniklo na základě předmětného správního rozhodnutí, i se závěrem o vydržení služebnosti. V bodě 10 odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalovaní, popř. jejich právní předchůdci v důvěře v platnost rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcných břemen užívali pozemky či část pozemků žalobce jako cestu k jejich nemovitostem, a to nejméně od právní moci správního rozhodnutí roku 1992 až do vzniku sporů mezi účastníky v roce 2013. Po dobu delší 10 let tedy byli v dobré víře, že jim toto právo přísluší. V jejich dobré víře žalované či jejich právní předchůdce utvrzovala skutečnost, že v uvedené době byla práva zapsána rovněž v katastru nemovitostí (jak je podrobně uvedeno v odstavci 9 odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž odvolací soud odkazuje) a že jim v užívání cesty nebylo nijak bráněno.“ 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolacímu soudu předložil dvě otázky: 1. „Je možné, aby soud při právním posouzení přístupové cesty k nemovitostem nevzal v úvahu obsah smlouvu o přenechání pozemku k dočasnému užívání s podmínkou zřízení přístupové cesty, obsah územního rozhodnutí o zřízení zahrádkové kolonie a vyjádření správce vodního toku, kterým stanoví podstatné podmínky pro zřízení zahrádkové kolonie, přičemž uvedené dokumenty stanoví přístupovou cestu v naprosto odlišném místě?“ 2. Je možné, aby soud při právním posouzení dobré víry nevzal v úvahu uzavřenou písemnou nájemní smlouvu, neexistenci zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí, nevědomost vlastníků nemovitostí o existenci věcného břemene i absenci jakékoliv výslovné dohody o užívání zatížených nemovitostí v rozhodném období, jakož i přesvědčení vlastníků nemovitostí, že přístup k jejich nemovitostem jim zajišťuje veřejně přístupná účelová komunikace?“ Soudy podle žalobce vůbec nevzaly v úvahu, že žalovaní měli mít zajištěný potřebný přístup k panujícím nemovitostem z parcely č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví města XY, přičemž žalobce byl ochotný jim v této souvislosti umožnit přístup přes