22 Cdo 2635/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2635/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2021 Spisová značka:22 Cdo 2635/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2635.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Imise Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2635/2020-701 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ASPET-INVEST, s.r.o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, IČO 26860848, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o zdržení se vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 26/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2018, č. j. 7 C 26/2013-551, zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému uložena povinnost zdržet se vypouštění povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. 2098/176 v k. ú. Lanžhot na pozemky žalobkyně parc. č. 2098/343 a parc. č. 2098/345 v k. ú. Lanžhot (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému uložena povinnost zamezit v přítoku povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. 2098/176 v k. ú. Lanžhot na pozemky žalobkyně parc. č. 2098/343 a parc. č. 2098/345 v k. ú. Lanžhot (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Vyšel ze zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném v době vzniku právního vztahu mezi účastníky (1982), který umožňoval vypouštění srážkových vod ze silnic a dálnic na sousední pozemky (přesněji majitelé těchto pozemků jsou povinni toto dovolit). V řízení bylo prokázáno, že k tomu i dochází, zabýval se proto dále tím, zda jde o míru přiměřenou poměrům. Všichni znalci dospěli ve věci k závěru, že příčinou, popř. jednou z příčin nadměrného zavodňování pozemku žalobkyně je odvodňovací soustava, sloužící k odvodnění povrchových vod z cca 400 m úseku dálničního tělesa D2 a přibližně stejného úseku obslužné komunikace dálničního odpočívadla. Znalci však nenašli vyústění zasakovacího „systému“ na pozemku žalobkyně a nepotvrdili jeho funkčnost. Žádný z těchto znalců ve svých posudcích neuvedl nic o tom, na základě čeho by soud mohl posoudit, zda dochází ze strany žalovaného k vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům. Žalobkyně na výzvu k doplnění skutkových tvrzení o tom, kudy a v jakém množství srážková voda na její pozemky z pozemku žalovaného přitéká, žádná nedoplnila. Dále uvedl, že uložení povinnosti žalovanému, aby upustil od vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně, je plněním nemožným (nikoliv z ekonomického hlediska), ale z důvodu, že rychlé řešení, tj. zamezení odtoku srážkových vod prostřednictvím stávajícího odvodňovacího systému, by bylo nebezpečné z hlediska provozu na příjezdové komunikaci od odpočívky a dlouhodobé řešení, tj. vybudování nového systému odvodnění odpočívky by mohlo narazit na nesouhlas majitelů pozemků, kterých by se patrně dotklo s tím, že soud v rámci tohoto řízení není oprávněn třetím osobám ukládat jakékoliv povinnosti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–III potvrdil a změnil nákladový výrok IV (výrok I), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud uvedl, že ze znaleckého dokazování nepochybně vyplývá, že soustava sloužící k odvodnění povrchových vod ze 400 m tělesa dálnice D2 a přibližně stejně dlouhého úseku obslužné komunikace dálničního odpočívadla představujících plochu asi 1,6 ha přispívá k zavodňování pozemků žalobkyně. Jde o jednu z příčin zamokření pozemků žalobkyně. Zamokření je intenzivní, povrchové, výhradně způsobené srážkovými vodami spadlými na něj nebo přivedenými z okolí, které se v důsledku jílového materiálu omezujícího průsak těchto vod do podzemních vod hůře vsakují, přičemž významnou roli zde hrají i nepříznivé spádové poměry neumožňující dostatečný odtok srážkových vod do recipientu. Svůj vliv pak má i neobhospodařování pozemků. Byť je třeba žalobě na ochranu vlastnického práva před imisemi vyhovět i v případě, že tvrzená imise je pouze jednou z více příčin rušení vlastnického práva, v této věci je podstatné, že zamokření sporných pozemků v té míře, v jaké k němu pronikáním srážkových vod z dálniční odpočívky dochází, je zcela přiměřené místním poměrům. Pozemky žalobkyně tvoří dlouhodobě záplavové území, pročež se nevyužívaly vůbec nebo jako louky a pastviny s tím, že byly převážnou část roku podmáčené. Na přelomu 70. a 80. let 20. století došlo k výstavbě dálničního tělesa a odpočívadla, což vyžadovalo zvýšení terénu. Byť podle žalobkyně odvodňovací systém již nevyhovuje dnešním předpisům a nebylo pro něj vydáno povolení vodohospodářského orgánu, je podle odvolacího soudu třeba vycházet z předpisů účinných při výstavbě, v rámci které bylo vydáno stavební povolení i povolení k užívání, jehož součástí byla i kolaudace tehdy použitého odvodňovacího systému. Dálniční tělesa byla odvodňována podle normy ČSN 736101 týkající se projektování silnic a dálnic z roku 1962 a podle zásad pro projektování dálnic z roku 1974, podle nichž se odvodnění těchto staveb provádělo vsakovacími jámami, příkopy, trativody či odvodňovacím potrubím a stejný způsob odvodnění byl použit i v daném případě. Nelze tak poměry vzniklé v důsledku takto vybudovaného odvodňovacího systému považovat za poměry nepřiměřené. Dále odvolací soud uvedl, že předpokladem vyhovění žalobě na ochranu před imisemi je, že současně tyto imise podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Žalobkyně pozemky, ač je vlastní patnáct let, nijak nevyužívá, navíc měla v úmyslu je zcizit. Žalobkyně uvedla jen obecné tvrzení o podnikatelském úmyslu postavit zde pohostinské zařízení, aniž by však učinila v tomto směru jakékoliv kroky. Ani sousední pozemky nejsou užívány ke stavebním účelům. Žalobkyně tedy nemůže být vytýkanými imisemi omezována. Charakter pozemků omezuje možnost prodeje a pronájmu, avšak v míře přiměřené poměrům. Dále odvolací soud uvedl, že k „předmětným imisím došlo na základě úředně povolené činnosti, při níž měl právní předchůdce žalobkyně nepochybně možnost uplatnit své případné námitky ve stavebním řízení.“ Neméně významné je pak i hledisko obecné prospěšnosti dané dálniční stavby, i velmi negativní dopady, které by případná ochrana tvrzeného soukromého práva žalobkyně měla za situace, pokud by bylo žalobě vyhověno. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že nikdo není oprávněn likvidovat srážkové vody způsobem umožňujícím jejich volné vypouštění na cizí pozemek, který tak znehodnotí a učiní neupotřebitelným. Žalovaný nemá žádná veřejnoprávní povolení k vypouštění vod, k soustavě vodních děl v podobě odvodu dešťových vod, nevede ani dokumentaci skutečného provedení stavby. Dovolání proti napadenému rozhodnutí spatřuje přípustným ve smyslu § 237 občanský soudní řád, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva související s aplikací § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na případy imisí z provozu staveb, které ač podléhaly úřednímu povolení, takové povolení nezískaly, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla dostatečně řešena. Zásadní vadou právního posouzení odvolacím soudem je to, že „neprokázal“, že vypouštění imisí na pozemek dovolatelky bylo úředně schváleno, ačkoli to tak v závěru odůvodnění rozsudku tvrdí a uvádí, že „k předmětným imisím došlo na základě úředně povolené činnosti.“ Žalobkyní namítaný obtěžující provoz stavby žalovaného prokazatelně porušuje existující platné veřejnoprávní normy a chybí mu i potřebná historická veřejnoprávní povolení (povolení k vypouštění vod). Dále rozporuje hodnocení znaleckých posudků – soud opírá své závěry o přípustnosti vypouštění vod na pozemky žalobkyně zejména o posudek Ing. Petra Jůzy, z čehož plyne, že příčinou zaplavování pozemků žalobkyně je odvodňovací soustava dálničního tělesa a odpočívadla; odlišné závěry zastávají znalci Ing. Lud