22 Cdo 2724/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2724/2025-431 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, PhD., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně B. J., zastoupené JUDr. Václavem Polomisem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 206, proti žalované D. M., zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 10 C 304/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2025, č. j. 13 Co 85/2025-319, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Neustupného, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 10 C 304/2021-246, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem plotu, který tvoří rozhradu mezi pozemky parc. č. XY, XY a XY a pozemky parc. č. XY a XY, vše v k. ú. XY (dále jen „plot“) je žalobkyně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 13 Co 85/2025-319, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výrocích III a IV změnil tak, že o nákladech státu se nerozhoduje (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí řešilo právní otázky, které nebyly dosud v rozhodovací praxi Vrchního ani Nejvyššího soudu vyřešeny, nebo jsou rozhodovány rozdílně, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů. Jde především o otázky: 1) Možnost soudu rozhodnout o spoluvlastnictví movité věci (oplocení) v situaci, kdy jedna ze stran dlouhodobě vykonává výlučné vlastnické právo, udržuje a opravuje plot, přičemž druhá strana nijak neprojevuje vlastnickou vůli. Je nutné stanovit, zda a za jakých okolností může soud dospět k závěru o spoluvlastnictví, pokud důkazní břemeno bylo uneseno pouze jedním účastníkem, a zda takový závěr obstojí bez existence důkazů o spolufinancování, údržbě nebo jiné formě výkonu vlastnického práva druhou stranou. K této otázce dále doplnila, že odvolací soud pochybil, pokud na základě dílčích a nepřesvědčivých důkazů dospěl k závěru o spoluvlastnictví oplocení mezi dovolatelkou a žalovanou, a to i přesto, že žalovaná nijak neprokázala, že by na výstavbě, opravách či údržbě oplocení jakkoliv participovala. Skutečnost, že oplocení stojí na společné hranici dvou pozemků, sama o sobě nezakládá domněnku spoluvlastnictví. V této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která dovozuje, že samotné umístění věci na rozhraní pozemků nezakládá bez dalšího existenci spoluvlastnictví, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3600/2006. 4. Dále dovolatelka uvedla ještě další dvě otázky, a sice: 2) Procesní přípustnost odborného vyjádření jako náhrady znaleckého posudku, pokud rozhodnutí soudu závisí na odborných otázkách (původ, stavební charakteristiky a historie oplocení). Je třeba jednoznačně vymezit hranici mezi odborným vyjádřením a znaleckým posudkem a postavit najisto, zda lze učinit skutkové závěry s dopadem na výsledek řízení na základě neautorizovaného, neprověřeného a metodicky nedoloženého vyjádření, které nebylo vydáno znalcem podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. 3) Aplikace institutu vydržení dle § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – zejména, zda je soud povinen se tímto hmotněprávním titulem řádně zabývat, pokud účastník uplatní konkrétní skutková tvrzení i důkazy nasvědčující držbě v dobré víře po zákonem stanovenou dobu. Je nutné vyjasnit, zda opomenutí této právní kvalifikace v rozsudku představuje porušení práva na zákonného soudce a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zda je takový postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu k principu materiální pravdy. 5. Měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání žalobkyně nepovažuje za důvodné, opodstatněné a dostatečné. Vymezení důvodu přípustnosti považuje za zcela nedostatečné a vadné, právní otázka není v dovolání určitě a dostatečně srozumitelně vymezena. Žalovaná zásadně nesouhlasí s argumentací žalobkyně prezentovanou v dovolání a konstatuje, že v podstatě akceptuje závěry plynoucí z napadeného rozhodnutí. Dovolání není přípustné ani důvodné, a proto žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Dovolání není přípustné. 8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalobkyně je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti. Zároveň ani neobsahuje jednoznačně formulované zobecnitelné právní otázky, které by vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. 11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn. 12. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 13. Dovolatelka v úvodu dovolání k jeho přípustnosti uvedla, že „napadené rozhodnutí řešilo právní otázky, které nebyly dosud v rozhodovací praxi Vrchního ani Nejvyššího soudu vyřešeny, nebo jsou rozhodovány rozdílně, nebo se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů.“ Dovolatelka tak uvedla tři ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř., aniž by každý z nich zvlášť spojila s konkr