22 Cdo 2758/2022 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2758/2022-326 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce Hospodářského družstva vlastníků půdy, se sídlem ve Vsi Touškov 21, IČO 04690605, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti žalovaným 1) A. K., narozené XY, bytem XY a 2) J. Z., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 299/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2022, č. j. 61 Co 205/2021-291, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2022, č. j. 61 Co 205/2021-300, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zbyňka Holého, advokáta se sídlem v Plzni, Malá 43/6. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 6 C 299/2019-191, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) týchž nemovitostí (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a o soudním poplatku (výrok IV). Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 61 Co 205/2021-291, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I), ve výroku II tak, že určil, že žalovaní jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální neoddělené poloviny ve vztahu k celku) pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Usnesením ze dne 7. 6. 2022, č. j. 61 Co 205/2021-300, odvolací soud doplnil rozsudek o výrok IV, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je současně dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká tři zásadní pochybení. Předně, že jednostranně hodnotil důkazy v neprospěch dovolatele, neboť na jedné straně považuje návrh přídělu půdy datovaný ke dni 2. 11. 1948 jako listinu, která nemůže prokázat nabytí držby předchůdci dovolatele ke dni 1. 10. 1948, ale dovozuje nabytí držby státním statkem k 1. 10. 1948 z rozhodnutí vydaného dne 1. 4. 1961. Vlastnické právo přešlo na právní předchůdce dovolatele na základě převzetí přídělu dnem převzetí přídělu podle § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. II Prezidenta republiky o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (dále jen „dekret č. 28/1945 Sb. II“). Výraz „Den převzetí přídělu 1. 10. 1948“ neumožňuje jiný výklad, než že 1. 10. 1948 manželé J. přidělené pozemky převzali. Zápis v pozemkových knihách byl důvodem, proč státní orgány ve dvou případech rozhodovaly o přechodu vlastnického práva na dědice a tuto skutečnost „propsaly“ do veřejných rejstříků. Dále odvolací soud nehodnotil námitku vydržení, kterou dovolatel opakovaně vznesl. A pochybil, pokud rozhodnutí pozemkového úřadu hodnotil jako právně bezvadné, a to v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, např. s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, 28 Cdo 502/2005 či 22 Cdo 1710/2008, nebo s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 17/2013. Rozpor s hmotným právem shledává dovolatel především v tom, že soud připustil vydání nemovitostí vlastněných fyzickou osobou pozemkovým úřadem v rozporu s § 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Rozhodnutí pozemkového úřadu je nicotné, neboť rozhodoval orgán, který nebyl oprávněn o věci rozhodovat, a pozemkový úřad pochybil i při vymezení účastníků řízení. Pozemkový úřad neinformoval vlastníky o probíhajícím řízení. Neoznámení rozhodnutí účastníkovi řízení je jedna z nejzávažnějších procesních vad, která způsobuje nicotnost rozhodnutí, a k té jsou soudy povinny přihlédnout z úřední povinnosti. Jestliže je třeba rozhodnutí pozemkového úřadu považovat za nicotné, rozhodl soud o určení vlastnického práva žalovaných bez nabývacího titulu. I v tomto odporuje rozsudek hmotnému právu, neboť nelze přiznat vlastnické právo bez právního důvodu jeho nabytí. Zpochybnil-li odvolací soud vlastnické právo v dobré víře držené právními předchůdci dovolatele, postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 504/04 a sp. zn. II. ÚS 114/04. Dovolatel se domáhal svého nároku námitkou vydržení pro dobrověrnou držbu trvající déle než 40 let. Při hodnocení veřejné listiny se má podle dovolatele vycházet z presumpce správnosti a pravdivosti. Z ústavního principu rovnosti a právní jistoty plyne požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech, tedy princip předvídatelnosti rozhodování, který znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně. Zde dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/18. Odvolací soud nečekaně odmítl právní posouzení očekávatelné z rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Žalobce navrhuje, aby rozsudek i usnesení odvolacího soudu byly zrušeny a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují jeho zamítnutí. Právní předchůdci žalobce nebyli vlastníky předmětných pozemků, neboť se nikdy nechopili držby pozemků a v přídělovém řízení nebyla vydána přídělová listina. Protože pozemky nikdy nepřevzali, nemohli je nabýt do vlastnictví vydržením. Pozemky byly přiděleny státu s účinností od 1. 10. 1948 a rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 1995 je nabyli do vlastnictví žalovaní jako oprávněné osoby, neboť byli dědici původních vlastníků. Neoznámení rozhodnutí účastníkovi řízení není vadou, která by mohla způsobit nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 1) K nabytí vlastnictví přídělem: K položené právní otázce nevymezuje dovolatel žádné z kritérií přípustnosti dovolání, která avizoval, tedy zda jde o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nebo o právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel rovněž neuvádí, od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, případně v jakých rozhodnutích dovolacího soudu je položená právní otázka posuzována rozdílně. Již v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, uveřejněném stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na https://www.nsoud.cz (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014, odmítl - toto i dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou