22 Cdo 2761/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2761/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 5. 2022 Spisová značka:22 Cdo 2761/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2761.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. § 1042 o. z. § 6 odst.1 a § 9 odst. 1 předpisu č. 13/1997 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2761/2021-310 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalované obci Petřvald, IČO 00298263, se sídlem v Petřvaldu, Petřvald 175, zastoupené JUDr. Miroslavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Petřvaldu 352, o odstranění výsledků stavebních prací, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 386/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2021, č. j. 57 Co 312/2020-295, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, č. j. 7 C 386/2009-266, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost odstranit do tří měsíců výsledek stavebních prací, a to živičný povrch provedený na části pozemku par. č. v k. ú. XY, v geometrickém plánu označené jako pozemek par. č. (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 57 Co 312/2020-295, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a změnil ve výroku II co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Podstata věci je v tomto: Žalovaná obec Petřvald je vlastnicí pozemku par. č. XY, na kterém vede od nepaměti cesta (minimálně od 18. století). Cesta byla již v 60. letech minulého století opatřena živičným povrchem a nejméně od roku 1973 do současnosti je vedena v pasportu místních komunikací obce; v roce 1994 došlo k položení nového živičného povrchu, nicméně poloha, šíře ani tvar pozemní komunikace se nezměnily. Jde o místní komunikaci ve smyslu § 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, která částečně zasahuje do sousedního pozemku par. č. XY ve vlastnictví žalobce. Žalobce proto v roce 2007 vyzval žalovanou k odstranění stavebních prací, spočívajících v provedení živičného povrchu, a v roce 2009 pak podal žalobu v nyní projednávané věci. Soudy obou stupňů zamítly žalobu s tím, že podle skutkových zjištění jde o stavbu ve smyslu občanského práva, jejíhož odstranění se lze podle judikatury domáhat jen v řízení o vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - obč. zák. Žalobce se však domáhal „odstranění výsledku stavebních prací, prováděných žalovanou v roce 1994“, a jeho žalobě již proto nelze vyhovět. K právní povaze místní komunikace: Předně dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce právní povahy předmětné pozemní komunikace. Odkazuje na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, a ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97), z nichž dovozuje, že pozemní komunikace nemůže být samostatnou věci v občanskoprávním smyslu. Nejvyšší soud v minulosti skutečně vyslovil, že místní a účelové komunikace jsou druhem pozemku, a nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Tento právní názor byl ovšem později překonán; v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaném jako R 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud připustil, že „místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. To pak Nejvyšší soud mnohokrát zopakoval (z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018). Závěr nalézacích soudů o tom, že místní komunikace může být podle okolností samostatnou věcí v soukromoprávním smyslu, tak neodporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Co se týká samotného posouzení právní povahy pozemní komunikace (zda o samostatnou věc ve smyslu soukromého práva jde v nyní projednávané věci), Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob zpracovaný pozemek. K tomu dovolací soud dodává, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018). Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba, která není samostatnou věcí, je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96). Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud zpochybní možné hraniční případy jen tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, rozsudek