22 Cdo 2822/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2822/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2024 Spisová značka:22 Cdo 2822/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2822.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 11. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.01.2025I.ÚS 92/25 Jan Wintr odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost3. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2822/2024-219 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 489/33, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 C 120/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2024, č. j. 14 Co 63/2024-191, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 665 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Jany Volrábové, advokátky se sídlem v Plzni, Malá 43/6. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 2 C 120/2023-148, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vypořádání části zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) představované věcmi uvedenými ve výroku I rozsudku (výrok I). Dále zastavil řízení v rozsahu návrhu na přikázání osobního automobilu specifikovaného ve výroku II rozsudku do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II) a v rozsahu návrhu žalovaného na zaplacení částky 50 000 Kč coby náhrady investice ze SJM na výhradní majetek žalobkyně (výrok IV). Poté zamítl žalobu co do zaplacení částky ve výši 810 000 Kč představující vnos z výhradního majetku žalobkyně do SJM (výrok III) a rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek a náhradu nákladů řízení (výroky V a VI). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 14 Co 63/2024-191, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a VI potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Podstata věci: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 14. 5. 2021 dohodu o uspořádání majetkových poměrů na dobu po rozvodu (dále též jen „dohoda o vypořádání SJM“), která nabyla účinnosti dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. 6. 11. 2021. Žalobkyně se následně domáhala uzavření nové dohody se žalovaným, přičemž tvrdila, že v původně sjednané dohodě chybí podstatné náležitosti, načež podala k soudu prvního stupně žalobu na vypořádání SJM. Žalobkyně v řízení mj. uplatnila vnos ze svého výhradního majetku do SJM ve výši 810 000 Kč, ohledně kterého dohoda o vypořádání SJM výslovně uzavřena nebyla. Tato částka byla žalobkyní následně upřesněna a činila 740 000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by byl vnos ve prospěch SJM vynaložen. Ve vztahu k části vnosu ve výši 500 000 Kč, která měla být použita na doplacení úvěru účastníků z účtu vedeného na jméno žalovaného, bylo ze strany Komerční banky, a. s., sděleno, že s ohledem na archivační dobu 10 let již není možné žádnou dokumentaci k tomuto účtu poskytnout. V odvolacím řízení následně žalobkyně předložila výpisy z účtu vedeného na jméno žalovaného, které měly uplatněný vnos ve výši 500 058,76 Kč potvrzovat. Tyto výpisy však nebyly jako důkaz odvolacím soudem připuštěny, což odvolací soud odůvodnil rozporem s principem neúplné apelace a nezákonností jejich získání. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že „řešená právní otázka pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Namítla, že jí předložený důkaz byl uplatněn již před okamžikem koncentrace v řízení před soudem prvního stupně, a proto se nejedná o důkaz nový. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2172/2014. Dále namítla, že se jedná o důkaz zpochybňující věrohodnost důkazního prostředku ve smyslu § 205a písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Dále měla být žalobkyně již při jednání před soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Dále uvedla, že odvolací soud nedostatečně argumentačně odůvodnil, proč považuje žalobkyní předložený důkaz za nezákonný. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, přičemž poukázal především na správný postup soudů obou stupňů a rozporuplná tvrzení žalobkyně. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. 10. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelky, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení [k tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz) a další judikaturu tam citovanou]. 11. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího