22 Cdo 29/2026 — Nejvyšší soud

22 Cdo 29/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 29/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.29.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 29/2026-244 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce Zemědělského obchodního družstva FORUM – v likvidaci, se sídlem v Zádveřicích, IČO 00135348, zastoupeného JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kynšperku nad Ohří, Jana Nerudy 868/22, proti žalovanému Lesní družstvo Lhotsko, se sídlem ve Lhotsku 91, IČO 46994408, zastoupenému Mgr. Pavlem Starostou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Štěpská 380, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 292/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 9. 2025, č. j. 59 Co 133/2025-219, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6 164,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. 2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 36 C 292/2024-190, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemky“) – (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 59 Co 133/2025-219, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas s právním posouzením nalézacích soudů v otázce mimořádného vydržení sporných pozemků žalovaným. Uvedl, že se žalovaný chopil držby v rozporu s restitučními předpisy, přičemž podle žalobce mimořádné vydržení nelze koncipovat jako institut dodatečně legalizující neoprávněné restituce. V dovolání formuloval tři otázky, které podle něj v dosavadní judikatuře dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, popřípadě byly řešeny dovolacím soudem rozdílně. 1) Zda může osoba, která nebyla osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), uzavřít dohodu o vydání pozemků podle tohoto zákona, nabýt vlastnické právo k pozemkům prostřednictvím mimořádného vydržení. 2) Zda je dán nepoctivý úmysl při uchopení držby, ke kterému došlo na základě dohody o vydání pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., pokud nabyvatel jako právnická osoba vznikl až po účinnosti tohoto zákona a nikdy navíc nebyl osobou oprávněnou k restitucím, tudíž taková dohoda musela být absolutně neplatná či nicotná. 3) Zda se může právnická osoba chopit držby a vydržet veřejně přístupný les, pokud v lese hospodaří pouze její jednotliví členové, případně pokud se jednalo pouze o běžné užívání veřejně přístupného pozemku (lesa). Dále žalobce namítal vadu řízení, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly právní argumentací žalobce a zejména pak odvolací soud své závěry dostatečně neodůvodnil. Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení otázky existence nepoctivého úmyslu s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, přičemž odvolací soud pochybil, jestliže zcela rezignoval na posouzení poctivosti držby žalovaného a nesprávně přenesl důkazní břemeno na dovolatele, přestože dovolatel nebyl účastníkem skutkového děje a nemůže prokazovat negativní skutečnost v podobě neexistence poctivého úmyslu. Žalobce má za to, že takový přístup fakticky zvýhodňuje osobu dovolávající se mimořádného vydržení, přičemž judikaturu dovolacího soudu týkající se institutu mimořádného vydržení považuje obecně za velmi benevolentní k dlouhodobým držitelům. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu a současně i závislý výrok II o náhradě nákladů řízení, a dále zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za formálně i věcně správná. Dovolání žalobce považoval především za projev nesouhlasu s posouzením skutkových okolností věci a právním názorem obecných soudů. V řízení se žalobci nepodařilo prokázat nepoctivý úmysl při započetí držby žalovaného, případně žalobce nepoctivý úmysl spatřoval v okolnostech, které s řešenou otázkou nesouvisely. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Dovolací soud předně uvádí, že dovolání žalobce je na samé hranici projednatelnosti, neboť dovolatel ne zcela dostatečně dostál své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ve smyslu vymezení konkrétního předpokladu přípustnosti u jednotlivých právních otázek předkládaných k posouzení dovolacímu soudu. V úvodu vymezení přípustnosti dovolání totiž směšuje více protichůdných předpokladů přípustnosti dovolání, respektive z následné formulace jednotlivých konkrétních právních otázek pak není zřejmé, jaký z předpokladů přípustnosti považuje žalobce u té které právní otázky za splněný. Jestliže má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, je založeno na řešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nemůže pak současně být stejná právní otázka v judikatuře řešena rozporně, pakliže má dovolatel za to, že taková judikatura neexistuje. S ohledem na absenci spisových značek konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu i z celkového kontextu dovolání nicméně lze usuzovat na to, že pro dovolací argumentaci stěžejní otázky č. 1) a 2) týkající se problematiky mimořádného vydržení v kontextu obcházení restitučních předpisů, považuje žalobce spíše za neřešené, než za řešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně, tudíž dovolání žalobce lze se značnou mírou benevolence považovat v těchto otázkách za věcně projednatelné. 10. Dovolací argumentace žalobce je postavena zejména na vztahu restitučních předpisů – konkrétně zákona č. 229/1991 Sb. a mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), označených v dovolání jako otázky č. 1) a 2) – viz výše. Na řešení těchto otázek nicméně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ani jím potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně, není založeno, tudíž ani jedna z těchto otázek přípustnost dovolání nezakládá. 11. Rozhodnutí nalézacích soudů je založeno na určujícím závěru, že žalovaný nabyl sporné pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Ještě před tím, než však soud prvního stupně přistoupil k posuzování splnění podmínek mimořádného vydržení, u