22 Cdo 295/2026 — Nejvyšší soud

22 Cdo 295/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2026 Spisová značka:22 Cdo 295/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.295.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Žaloba určovací Zabrání věci Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1040 o. z. § 1114 o. z. § 101 odst. 2 písm. e) předpisu č. 40/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1526/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 295/2026-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Tenisového klubu XY z.s., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 181/20, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 22/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2025, č. j. 23 Co 194/2025-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 9 C 22/2025-65, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2025, č. j. 9 C 22/2025-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, sportoviště a rekreační plocha, památkově chráněné území, a pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, občanská vybavenost, zapsaných na listu č. XY pro obec XY a katastrální území XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“) – výrok I. Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání předmětných nemovitostí (výrok II) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 7. 2025, č. j. 23 Co 194/2025-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly ze zjištění, že žalovaná se stala vlastníkem předmětných nemovitostí na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020, č. j. 2 T 71/2017-3502, (dále „usnesení o zabrání věci“), kterým byly nemovitosti zabrány podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále „tr. zák.“). Usnesení o zabrání věci bylo vydáno v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 71/2017 proti bývalému předsedovi výboru občanského sdružení žalobce, P. R. Ten byl pravomocně odsouzen za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 3 tr. zák. za skutek spočívající v jednání završeném sjednáním neplatné kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí, jež byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Stížnost žalobce a zúčastněné osoby proti usnesení o zabrání věci byla zamítnuta, ústavní stížnost nabyvatele nemovitostí na základě neplatné smlouvy (společnost SPORT INVESTMENT s.r.o.) byla následně odmítnuta. Žalobci byl v trestním řízení vedeném proti odsouzenému P. R. přiznán nárok na náhradu škody; fakticky však k odškodnění nedošlo. 4. Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily (odvolací soud příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně), že zabrání věci je nucený způsob odnětí vlastnického práva na základě zákona a bez náhrady; vlastnické právo pachatele či jiné osoby k zabraným věcem přechází na stát. V nyní posuzované věci žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem přechodem na základě usnesení o zabrání věci ve smyslu § 1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2521/2024, (toto usnesení je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) odvolací soud konstatoval, že právní moc rozhodnutí o zabrání věci má stránku formální a stránku materiální, jež vyjadřují nezměnitelnost a závaznost vydaného rozhodnutí. V souvislosti s tím označil odvolací soud námitku žalobce ohledně délky řízení o určení vlastnického práva a přerušení řízení za nedůvodnou, neboť žalovaná (stát) nabyla vlastnické právo originárním způsobem a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu její vlastnictví i nadále trvá. Rovněž námitky žalobce týkající se nedostatečné úpravy spolkového práva a zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, (dále „zákon č. 59/2017 Sb.“) označil odvolací soud jako nepřípadné a irelevantní, jelikož nemohou mít vliv na výsledek řízení o určení vlastnického práva. I přes (případné) vady trestního řízení je pro žalobce jako dosavadního vlastníka zabrané věci závazné rozhodnutí o zabrání věci vydané v trestním řízení, a ani pomocí institutu dobrých mravů proto nelze zvrátit originární způsob nabytí vlastnického práva žalovanou k zabraným nemovitostem. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Současně ohlašuje jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Je toho názoru, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení o určení vlastnického práva bylo zahájeno dne 20. 12. 2016, přičemž v této době byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí původní žalovaná, společnost SPORT INVESTMENTS s.r.o. IČO 02005646. V souběžně probíhajícím trestním řízení byl bývalý předseda výboru občanského sdružení žalobce, P. R., odsouzen za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Předmětné nemovitosti byly na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020, č. j. 2 T 71/2017-3502, zabrány a vlastnické právo k nim nabyla žalovaná. S ohledem na neodůvodněnou časovou prodlevu soudů s rozhodnutím o věci samé došlo ke změně skutkové i procesní situace, která zapříčinila, že žalobce nemohl být v projednávané věci úspěšný. Dovolatel má za to, že pokud by soudy nižších stupňů postupovaly v přiměřené lhůtě a za procesních i hmotněprávních okolností daných v době podání žaloby, bylo by rozhodnutí soudu odlišné. Odvolacímu soudu vytýká, že se s námitkou stran délky soudního řízení dostatečně nevypořádal a konstatoval pouze, že z důvodu originárního nabytí vlastnického práva žalovanou není možné žalobnímu návrhu vyhovět. Dovolatel se proto táže „zda je takto dlouhá prodleva v jednání soudu v tomto řízení, jak je shora nastíněno, která změnila procesní i skutkové okolnosti posuzovaného případu, způsobilá k tomu, aby vedla soud za použití ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) a dále za použití příslušných ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech k faktickému prolomení rozhodnutí o zabrání věci a originárnímu nabytí vlastnického práva Českou republikou“. Současně klade dovolacímu soudu otázku „zda není namístě rozhodovat v takové věci podle skutkového stavu v době podání žaloby a nikoliv v době meritorního rozhodování soudu“. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, případně aby rozsudek odvolacího soudu, včetně akcesorických výroků o nákladech řízení (nákladech odvolacího řízení), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání vyjadřuje nesouhlasně. Uvádí, že žalobce sice formuloval dvě otázky k posouzení dovolacím soudem, nicméně ani v jednom případě nevymezil důvod přípustnosti dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (