22 Cdo 3008/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3008/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2021 Spisová značka:22 Cdo 3008/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3008.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dobrá víra Vydržení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 130 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3008/2020-221 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem Hortem, advokátem se sídlem v Úněticích, Svatý Jan 214/27, proti žalovanému M. Č., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 211/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 5. 2020, č. j. 22 Co 248/2019-182, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Radka Horta. Odůvodnění: Okresní soud v Ústí nad Orlicí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2019, č. j. 7 C 211/2018-91, určil, že vlastníkem chaty, která stojí a je součástí pozemku XY, k. ú. XY, obec XY, je žalobce (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 22 Cdo 248/2019-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce byl vlastníkem chaty XY v k. ú. XY a obci XY ke dni jejího zániku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem chaty ležící na pozemku žalovaného, kterou nabyl od svých rodičů na základě darovací smlouvy ze dne 23. 2. 1979. Chata je dřevěná, je však postavena na pevných základech; podle soudů tak jde o nemovitost, a přesto nebyla darovací smlouva registrována státním notářstvím. Rodiče žalobce chatu před převodem dlouhodobě užívali, „byli považováni“ za vlastníky a platili též domovní daň; žalobce stejně jako oni chatu dlouhodobě nerušeně užíval. Žalovaný koupil pozemek v roce 2008 a zpočátku podle zjištění soudů vlastnictví žalobce uznával, později bez jeho vědomí nechal stavbu evidovat v katastru nemovitostí jako součást pozemku v jeho vlastnictví. Poté chata vyhořela a žalovaný nechal v průběhu řízení odstranit i základy, na kterých byla postavena. Žalobce opíral své vlastnické právo o vydržení; odvolací soud vyšel z toho, že stavbu držel po vydržecí dobu v omylu, že jde o movitost, a tento omyl byl vzhledem ke stavebnímu provedení omluvitelný. Proti výroku I rozsudku podává žalovaný („dovolatel”) dovolání. Přípustnost vymezuje s odkazem na § 237 zákona č. 99/ 1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.”), tak, že „rozhodnutí odvolacího soudu se zásadně odchyluje od ustálené soudní praxe NS při řešení souvisejících otázek hmotného i procesního práva a procesních postupů, když odvolací soud tyto hmotněprávní i procesní otázky nesprávně právně posoudil a aplikoval a tak nezajistil žalobcům právo na spravedlivý proces.” Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Vzhledem k tomu, že k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) - viz - hlava II. - ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 - přechodná ustanovení oddíl I. - všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 zákona č.  89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“). Dovolání není přípustné. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání. V dané věci dovolatel sice na několika místech namítá rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, kterou označuje spisovými značkami, neuvádí však, v čem konkrétně má tento rozpor spočívat; nekonfrontuje právní názory odvolacího soudu s názory vyslovenými dovolacím soudem. Řadu námitek pak vůbec nepojí s nějakým důvodem přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání vymezuje takto: „Podané dovolání vychází z ust. § 237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu se zásadně odchyluje od ustálené soudní praxe NS při řešení souvisejících otázek hmotného i procesního práva a procesních postupů, když odvolací soud tyto hmotněprávní i procesní otázky nesprávně právně posoudil a aplikoval a tak nezajistil žalobcům právo na spravedlivý proces“. Níže však uvozuje další text takto: „Bližší rozvedení a vyložení v čem spočívá nesprávné právní posouzení a v čem spočívají otázky, které dosud nebyly dovolacími soudy řešeny“. Dále podává řadu otázek a výtek, aniž by se však o tom, že by měly být v judikatuře dovolacího soudu neřešené, již nezmiňuje, naopak upozorňuje na údajné a nedostatečně vymezené rozpory s touto judikaturou. I pro postup dovolacího soudu v této věci tak platí: „Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo