22 Cdo 3024/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3024/2024-164 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, Tychonova 221/1, IČO 60162694, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Jarníkova 1881/2, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 109/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 69 Co 156/2024-131, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2 178 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Pavlíny Vondráčkové, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 34 C 109/2022-110, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY o výměře 1440 m2, druh pozemku zahrada, zapsaný na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a uvést jej do původního stavu, a to do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a o nákladech státu (výroky II a III). 2. Vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č. XY (dále jen „pozemek“) je ve vlastnictví žalobkyně (právo hospodaření s majetkem státu), že ho užívá žalovaný a zprostředkovává jeho užívání i dalším osobám. Na pozemku se nacházejí zahrádky Komunitního centra XY, přičemž jako jeho správce veřejně vystupuje předseda Společenství vlastníků jednotek XY (dále jen „SVJ“) M. S. Pozemek ani jeho část nejsou v jednotném funkčním celku s bytovým domem č. p. XY a XY. Žalovaný nemá s vlastníkem pozemku sjednanou žádnou dohodu ohledně jeho užívání. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k vyklizení pozemku, žalovaný však pozemek nadále užívá, a to i přes předžalobní výzvu žalobkyně. 3. Po právní stránce posoudil věc podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Na základě učiněných zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný užívá pozemek k činnosti projektu pod názvem Komunitní zahrada XY bez právního důvodu, a to i přes opakované výzvy žalobkyně k vyklizení. 4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 69 Co 156/2024-131, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a o nákladech odvolacího řízení (výroky II). 5. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení pozemku směřující proti žalovanému není důvodná, pozemek je širokou veřejností užíván jako veřejná zeleň a žalovaný vlastnické právo žalobkyně nenarušuje a její věc neprávem nezadržuje. Dále uvedl, že nemůže obstát ani žalobou uplatněný nárok na uložení (obecně uplatněné) povinnosti „uvést pozemek do původního stavu“, neboť není zřejmé, co žalobkyně míní pod pojmem „původní stav“, ke kterému konkrétnímu datu tento „původní stav“ váže a co by měl vlastně žalovaný učinit. Rovněž s odkazem na § 8 o. z. uzavřel, že pokud by snad žalobkyně skutečně měla na mysli uvést pozemek s veřejnou zelení do zanedbaného stavu, přiklání se k argumentaci žalovaného o šikanózním charakteru žaloby, která nepožívá soudní ochrany. II. Dovolání a vyjádření k dovolání 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ve kterém uplatňuje dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena. 7. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení věcné pasivní legitimace žalovaného v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobkyně a vymezuje právní otázku „zda se může vlastník domáhat odstranění důsledků neoprávněného zásahu do jeho vlastnického práva (odstranění cizí věci z pozemku) a uvedení do původního stavu vůči rušiteli (konkrétní osobě) i v případě, že se jedná o volně přístupný (neoplocený) pozemek“. Poukazuje na obsáhlou judikaturu řešenou dovolacím soudem (např. na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1935/2003, sp. zn. 22 Cdo 3834/2011, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, sp. zn. 22 Cdo 4167/2019, nebo sp. zn. 22 Cdo 1925/2021, a další) a tvrdí, že uvedená judikatura zcela reflektuje skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, tedy že žalovaný bez právního důvodu umístil na pozemek své movité věci a provedl (inicioval provedení) úprav pozemku s tím, že ve všech uvedených případech byl tento postup shledán judikaturou dovolacího soudu jako nezákonný a v rozporu s § 1012 a násl. o. z., nicméně odvolací soud bez relevantního důvodu tato rozhodnutí „zcela ignoroval“, na danou věc neaplikoval a ani své rozhodnutí o žádnou relevantní judikaturu dovolacího soudu v této věci neopřel. 8. Také se domnívá, že odvolací soud měl posoudit intenzitu zásahu do vlastnického práva žalobkyně ze strany žalovaného, a i kdyby byl závěr odvolacího soudu o pozemku jako veřejně přístupném široké veřejnosti správný, s čímž dovolatelka nesouhlasí, rozsah jeho využití ze strany třetích osob není v žádném případě bezmezný. Umístění cizích věcí na pozemku, úpravy jeho povrchu (navezení zeminy za účelem instalace vyvýšených záhonů) apod. proti vůli vlastníka, překračují svou intenzitou případné běžné užití veřejně přístupného pozemku třetí osobou, a představují tak neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobkyně, proti kterému je oprávněna bránit se žalobou podle § 1042 o. z. 9. Dále dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení právní otázku, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu a která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena „zda je pro úspěšné uplatnění nároku na vyklizení předmětné nemovitosti a její uvedení do původního stavu dle § 1042 ObčZ nezbytné stanovit způsob, jakým má být předmětné vyklizení a uvedení do původního stavu provedeno, včetně specifikace původního stavu a data, ke kterému se tento původní stav má vázat“. 10. Uvedení do původního stavu je podle dovolatelky souvisejícím požadavkem v případě žaloby na vyklizení (odkazuje na rozhodnutí nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001). Soud prvního stupně v rozsudku správně uvedl, že žalovaný má povinnost odstranit z pozemku všechny umístěné věci a stanovil tak obecně okruh věcí, které mají být z pozemku žalovaným odstraněny, sama pak v řízení uváděla, že předmětem vyklizení by mělo být odstranění vyvýšených záhonů, beden s nářadím a kompostérů, které ostatně specifikoval i sám žalovaný. Pokud měl odvolací soud zato, že obecně uplatněná povinnost v podobě „uvést pozemek do původního stavu“ není dostatečně určitá, měl žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. poučit, což neučinil. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje dovolatelka i za překvapivé a vydané v rozporu s právem na spravedlivý proces. 11. Za „zcela absurdní“ považuje závěr odvolacího soudu o šikanózním charakteru žaloby a poukazuje naopak na šikanózní jednání žalovaného, které, jak uvádí, blíže popsala v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 462/2023 (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3926/2023). 12. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. 13. Žalovaný ve vyjádření označuje rozsudek odvolacího soudu za správný, podrobně se vyjadřuje k dovolatelkou uváděné judikatuře dovolacího soudu, o níž se domnívá, že na posuzovanou věc nedopadá a navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 14. Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na třech samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby, z nichž jeden nebyl dovoláním relevantně napaden. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Podle § 241a ods