22 Cdo 3118/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3118/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 12. 2025 Spisová značka:22 Cdo 3118/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.3118.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3118/2025-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně E. N., zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Fügnerova 651/39, proti žalovaným 1) O. J., zastoupenému Mgr. Žofií Chromcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Písecká 1968/9, a 2) A. J., zastoupené Mgr. Lindou Kasha, advokátkou se sídlem v Praze, Havlíčkova 1043/11, o určení společného jmění k nemovitostem, o neexistujícím zákazu zcizení a zatížení, a o neexistenci věcného břemene požívání, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 C 207/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 21 Co 186/2025-192, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 1 C 207/2024-153, určil, že ve výroku I specifikované nemovitosti (dále též jen „předmětné nemovitosti“) nejsou součástí společného jmění (dále též jen „SJM“) žalobkyně a žalovaného 1) – (výrok I). Dále zamítl žalobu o určení, že k předmětným nemovitostem neexistuje zákaz zcizení a zatížení ani věcné břemeno požívání pro žalovaného 1) – (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na určení, že předmětné nemovitosti jsou součástí SJM žalobkyně a žalovaného 1), zamítá, přičemž ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), načež rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání. 4. Žalobkyně přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nesprávného právního posouzení věci se měl odvolací soud dopustit při hodnocení otázky nabytí nemovitých věcí do společného jmění manželů podle § 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Žalobkyně prokázala nabytí nemovitostí do SJM za trvání manželství, a proto žalovaného 1) tížilo důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že nemovitosti nabyl do svého výlučného vlastnictví, což plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004. Tímto rozhodnutím se soudy neřídily. Žalovaný 1) by tedy musel prokázat, že měl finanční prostředky ve svém výlučném vlastnictví a těmito zaplatil kupní cenu. Odvolací soud proto pochybil, pokud přijal odůvodnění prvostupňového rozsudku. Dokazování před soudem prvního stupně totiž nebylo dostačující, pročež na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly soudy k nesprávnému právnímu posouzení. Není též správný závěr odvolacího soudu, že reakce žalobkyně na poučovací povinnost byly nedostatečné a neadekvátní. Žalobkyně na výzvy reagovala opakovaně, a to i písemně. Rovněž soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkaz spisem vedeným pod sp. zn. 10 P 144/99, neboť z rozsudku č. j. 10 P 144/99-392 plyne, že některé nemovitosti náleží do SJM. Totéž plyne ze seznamu žalovaného 1) předloženého žalobkyní soudu prvního stupně. Dále vyjádřila nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů, přičemž poukázala na okolnosti pojící se s jednotlivými doklady, jež měly sloužit jako důkaz o tom, že žalovaný 1) měl dostatečné finanční prostředky v hotovosti na nákup předmětných nemovitostí. I kdyby snad žalovaný k dispozici finanční prostředky měl, neprokázal, že je použil na nákup předmětných nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se určuje, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1), že k předmětným nemovitostem neexistuje zákaz zcizení a zatížení ani věcné břemeno požívání pro žalovaného 1), a nakonec aby rozhodl o tom, že žalovaní jsou povinni žalobkyni nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 9. Žalobkyně vymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dále v dovolání uvedla jediné rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004), jímž se nalézací soudy „neřídily“. Nutno podotknout, že přímo s tímto rozhodnutím žalobkyně nepojí žádnou zobecnitelnou otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat, vyjma pouhé citace rozhodnutí směřující k tomu, že důkazní břemeno ohledně toho, že předmětné nemovitosti nejsou součástí SJM, tížilo žalovaného 1), a následné polemiky o tom, zda se žalovanému 1) podařilo důkazní břemeno unést, či nikoliv. Dříve v dovolání žalobkyně předestírá hodnocení „otázky nabytí nemovitých věcí do společného jmění manželů podle § 709 o. z.“, k níž se má námitka rozložení důkazního břemene zřejmě vztahovat. 10. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud vyrozuměl, že dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2615/2004. Z toho, jak žalobkyně vymezila přípustnost dovolání, se proto dovolací soud mohl (za jisté míry benevolence vůči žalobkyni) zabývat pouze tím, zda se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1