22 Cdo 3145/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3145/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2024 Spisová značka:22 Cdo 3145/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3145.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1095 o. z. § 3066 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.03.2025IV.ÚS 810/25 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepříslušnost26. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3145/2024-244 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. V., zastoupeného Mgr. Hanou Cihlář Pécsiovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 287/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 199/2023-196, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2023, č. j. 7 C 287/2019-129, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY je žalobce (výrok I), určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY je žalovaná (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení ve výši 4.554 Kč (výrok III). 2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 199/2023-196, rozsudek soudu prvního stupně v části výroků I a II týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) potvrdil (výroky I a II) a v části výroků I a II ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). 3. Soudy nižších stupňů, jež rozhodovaly o žalobě a vzájemné žalobě účastníků na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku a k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vyšly ze zjištění, že v katastru nemovitostí je evidován duplicitní zápis vlastnictví ke zmíněným pozemkům; jako vlastník je uveden žalobce i žalovaná. Označené pozemky vznikly z původních pozemků dle pozemkového katastru č. XY a č. XY v katastrálním území XY (nyní XY). Žalovaná odvozuje své vlastnické právo ke sporným pozemkům od kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1976 uzavřené mezi Československým státem jako kupujícím a právním předchůdcem žalobce J. H. a jeho manželkou F. H. jako prodávajícími. Odvolací soud konstatoval, že kupní smlouva ze dne 25. 3. 1976 je platná ve vztahu k převodu pozemku dle PK č. XY, avšak ohledně pozemku dle PK č. XY je stižena absolutní neplatností dle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Shledal, že žalovaná držela a užívala předmětný pozemek nejméně od ledna roku 1977, kdy došlo k uvedení do provozu na něm vybudované čistírny odpadních vod, po dobu více než dvaceti let, přičemž pozemek parc. č. XY žalovaná přímo nevyužívala. Dovodil, že žalovaná nabyla vlastnické právo k části předmětného pozemku na základě mimořádného vydržení k 1. 1. 2019 (viz § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), jelikož jej nedržela v nepoctivém úmyslu, a k části (odpovídající části pozemku dle PK č. XY) na základě kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1976. 4. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly naplněny předpoklady pro mimořádné vydržení předmětného pozemku ze strany žalované. Má totiž za to, že v rámci posuzování podmínek pro mimořádné vydržení je třeba zohlednit i dobrou víru žalobce. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná předmětný pozemek nedržela v nepoctivém úmyslu. Upozornil přitom, že nemohl důvodně předpokládat, že v projednávané věci bude aplikován institut mimořádného vydržení, neboť v předchozím soudním sporu o určení vlastnictví k sousedním pozemkům (náležejícím do vlastnictví bratra právního předchůdce žalobce a jeho manželky) bylo rozhodnuto ve prospěch manželů V., nikoli státu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že bude určeno vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku, popřípadě aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu. 5. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. 9. Podle ustanovení § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. 10. Podle ustanovení § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 11. Podle ustanovení § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. 12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a přístupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V ustanoveních § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení, na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení té