22 Cdo 3271/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3271/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 3271/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.3271.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví Vady řízení Dotčené předpisy:§ 1147 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 157 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.07.2025 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 779/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3271/2025-660 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce B. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, proti žalované M. S., zastoupené Mgr. Ludvíkem Novotným, LL.M., advokátem se sídlem v Letohradě, Václavské náměstí 76, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 11/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2025, č. j. 22 Co 187/2025-631, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2025, č. j. 22 Co 187/2025 -631, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 687,50 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Ludvíka Novotného, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kterému ze spoluvlastníků má být v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázána společná nemovitá věc, není-li její rozdělení dobře možné. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 6 C 11/2017-577, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované; současně jí uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2 491 854,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III). 3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 22 Co 187/2025-631, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, přičemž ve výroku I jej formuloval tak, že zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem v katastrálním území XY, a to k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku p. č. XY, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, která je povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2 491 854,50 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není rozdělení společných nemovitostí dobře možné ve smyslu § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil také, že spoluvlastnictví nelze vypořádat ani rozdělením nemovitostí na jednotky. 5. Při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána, vycházel odvolací soud z kritérií vymezených ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména z hlediska účelného využití věci, velikosti spoluvlastnických podílů a schopnosti účastníků zaplatit vypořádací podíl. Uvedl, že tato kritéria vyznívají ve vztahu k oběma účastníkům rovnocenně. 6. Rozhodujícím hlediskem se tak stala otázka zajištění bydlení spoluvlastníků po zrušení spoluvlastnictví, když žalovaná nemá žádnou jinou možnost bydlení než ve vypořádávaných nemovitostech, zatímco žalobce disponuje jinou nemovitostí, kterou může po dokončení její rekonstrukce užívat k bydlení. Za takového skutkového stavu považoval odvolací soud za opodstatněné přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované. 7. Odvolací soud dále poznamenal, že žalobce provedl v roce 1981 investici spočívající v úpravě části nemovitostí, v níž od té doby bydlí. Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování nelze jednoznačně uzavřít, že se žalobce po této investici více než žalovaná podílel na investicích do nemovitostí či na jejich údržbě; po faktickém rozdělení nemovitostí mezi účastníky každý z nich investoval do té části, kterou užíval. II. Dovolání žalobce a vyjádření žalované 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na právní otázce, který nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela vyřešena. 9. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud v dovolání napadeném rozhodnutí změnil dřívější skutkové závěry soudů nižších stupňů o investicích do společných nemovitostí a péči o tento majetek ze strany jednotlivých účastníků řízení, aniž by zopakoval dokazování. Tato zjištění uvedená v předchozích rozhodnutích soudů nižších stupňů však svědčily pro přikázání nemovitostí žalobci. Uvádí také, že odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání spoluvlastnictví zcela opomenul argumenty žalobce o nábytku zabudovaném do nemovitostí, jeho zdravotním stavu a notářském zápisu, ve kterém otec žalobce osvědčuje, že žalovaná nikdy neměla zájem podílet se na investicích do nemovitostí. V této souvislosti poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k povinnosti odvolacího soudu zopakovat důkazy při jejich odchylném hodnocení, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 o. s. ř.), a k požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí (např. sp. zn. 23 Cdo 3067/2020, 33 Cdo 3943/2023, 22 Cdo 1956/2023). 10. Další námitka směřuje proti rozhodnutí o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, a to především s ohledem na závěr odvolacího soudu o možnosti jiného vhodného bydlení, kterou má mít žalobce. Dovolatel tvrdí, že pojem „jiné vhodné bydlení“ není v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně definován a že odvolací soud nesprávně přihlédl k neobyvatelné nemovitosti žalobce vyžadující rozsáhlou rekonstrukci. Namítá, že soud založil rozhodnutí na hypotetickém budoucím stavu, nikoli na stavu ke dni vyhlášení rozsudku (viz § 154 o. s. ř. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3668/2021). Proto podle dovolatele není správný závěr odvolacího soudu, že žalobce disponuje jiným vhodným bydlením. K tomu poznamenává, že syn žalované vlastní obyvatelný rodinný dům, který je však neobydlený. Není tak pravdivé tvrzení žalované, že nemá žádnou jinou možnost bydlení. Z tohoto důvodu neobstojí ani rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. 11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalované není úvaha odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované zjevně nepřiměřená. 13. Má za to, že odvolací soud nedospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, nýbrž pouze podrobněji odůvodnil rozhodnutí o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, a to s ohledem na možnost žalobce zajistit si bydlení rekonstrukcí jeho jiné nemovitosti. Zdůrazňuje, že právě tuto skutečnost považoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu za stěžejní pro přikázání nemovitostí žalované. 14. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání žalobce přípustné. Navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl. III. Přípustnost dovolání 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovol