22 Cdo 3443/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3443/2024-152 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně obce L., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Janem Skotnicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Hlavní třída 15, proti žalované Š. W., zastoupené JUDr. Liborem Holemým, LL.M., advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 95/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2024, č. j. 71 Co 96/2024-120, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Libora Holemého, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalobkyně za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby je založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech, avšak dovolatelka v dovolání řádně napadá pouze jeden z těchto důvodů. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud posuzoval, zda žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemku, jehož vyklizení se žalobkyně domáhá, na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 15 C 95/2022-82, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a vyklizený jej předat žalobkyni (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi. V doplňujícím rozsudku ze dne 25. 10. 2024, č. j.15 C 95/2022-101, rozhodl o náhradě nákladů vzniklých státu. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 71 Co 96/2024-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III a změnil je ve výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná vydržela vlastnické právo k pozemku p. č. XY ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. a že i proto odvolací soud uzavřel, že požadavek žalobkyně na vyklizení tohoto pozemku je neopodstatněný. 5. Má za to, že žalovaná nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek patří. Pozemek p. č. XY nebyl vůbec předmětem kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1993, na základě které žalovaná nabyla vlastnické právo k sousedním pozemkům p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a p. č. XY. Žalovaná přinejmenším musela mít pochybnosti, zda jí pozemek p. č. XY patří. Žalovaná mohla a rovněž si měla být vědoma, že užívá pozemky téměř „dvakrát tak větší“, než měla nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1993, a oproti údajům uvedeným v katastru nemovitostí pozemky zcela jiného tvaru. Poukazuje rovněž na skutečnost, že žalobkyně v roce 2013 upozornila žalovanou, že užívá sporný pozemek, aniž by byla jeho vlastnicí. Odkazuje také na žádost žalované ze dne 1. 11. 2019 adresovanou žalobkyni, ve které žalovaná žádala odkoupení pozemku p. č. XY za obvyklou cenu. 6. Na základě uvedeného má za to, že žalovaná nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek p. č. XY patří. Proto k němu nemohla nabýt vlastnické právo na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící tuto právní otázku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2205/99). 7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že nabyla vlastnické právo k pozemku p. č. XY vydržením, a proto není požadavek žalobkyně na vyklizení tohoto pozemku opodstatněný. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3393/2023, ve které dovolací soud za „téměř totožných“ skutkových okolností uzavřel, že došlo k vydržení vlastnického práva. Pokud tedy dospěl odvolací soud i v nyní projednávané věci k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo vydržením, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Poznamenává, že úvaha soudů nižších stupňů o vydržení vlastnického práva ze strany žalované není zjevně nepřiměřená a je řádně odůvodněná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. III. Přípustnost dovolání 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Závěr odvolacího soudu, že požadavek žalobkyně na vyklizení pozemku p. č. XY není opodstatněný, je založen na dvou důvodech: a) žalovaná nabyla vlastnické právo k tomuto pozemku ke dni 5. 4. 2003 na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., b) pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva shora uvedeným způsobem, žalovaná by nabyla vlastnické právo k pozemku k 1. 1. 2019 na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). 12. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, pokud v dovolacím přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem nenapadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz). 13. Žalobkyně v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná mohla nabýt vlastnické právo k pozemku p. č. XY k 1. 1. 2019 na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 o. z. (pokud by nenabyla vlastnické právo na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.). Proto není dovolací soud ani oprávněn tento závěr odvolacího soudu přezkoumávat. 14. Žalobkyně tak dovoláním nenapadla řešení právní otázky, které samo o sobě rovněž představuje důvod pro zamítnutí žaloby. Již jen z tohoto důvodu není dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné. 15. Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává k závěru odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva ze strany žalované na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. následující: 16. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je nutné na daný případ