22 Cdo 3489/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3489/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2025 Spisová značka:22 Cdo 3489/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.3489.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1045 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3489/2024-164 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované Římskokatolické farnosti B., se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 178/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2024, č. j. 14 Co 148/2024-135, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 19 C 178/2023-96, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 19 C 178/2023-102, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p., a to kostel Nanebevzetí Panny Marie, v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 14 Co 148/2024-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že dovolacím soudem nebyla dosud řešena otázka opuštění nemovité věci – kulturní památky sakrálního charakteru – v kontextu s právní úpravou § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“). V dovolání uváděla konkrétní okolnosti, v nichž spatřuje zneužití práva žalované opustit nemovitou věc se závěrem, že takovému výkonu vlastnického práva by neměla být poskytnuta ochrana. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost; podrobně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám a vyjádřila přesvědčení, že ze strany žalované nedošlo k žádnému zneužití práva. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.1. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Mezi účastníky není sporná okolnost, že je právem vlastníka opustit nemovitou věc, jejímž vlastníkem se stává v takovém případě stát, ani okolnost, že takový projev vůle vlastníka může být poměřován § 8 o. z. Předmětem dovolacího posouzení je, zda v daném konkrétním případě o zneužití práva ze strany žalované jde či nikoliv. 9. Dovolatelka tvrdí, že žalovaná zneužila svého práva nemovitost opustit, když ve skutečnosti se snaží přenést povinnosti spojené s výkonem vlastnictví na žalobkyni. Má jít o zjevné zneužití práva, kterému by neměla být přiznána právní ochrana. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soud řešena – zda postup žalované v dané věci představuje zneužití vlastnického práva. 10. Dovolací soud v tomto směru vychází ze závěrů ustálené judikatury vyjádřené např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), podle kterých „je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V této věci jde jen o jeden z možných případů tvrzeného zneužití práva, kterým se dovolací soud opětovně zabýval; nejde tak o otázku dosud v judikatuře neřešenou. Navíc obecné závěry k otázce předložené dovolatelkou nelze zaujmout, vždy bude záležet na individuálních okolnostech dané věci. Proto se dovolací soud zabýval otázkou, zda není úvaha odvolacího soudu ohledně zneužití práva žalobcem zjevně nepřiměřená. Dovolací soud může posouzení, zda je ve věci možná aplikace § 8 o. z., zpochybnit jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, přiměřeně také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). To platí i pro tuto věc.“ 11. Podle § 1045 odst. 2 o. z. opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu. 12. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá ochrany. 13. Podle § 1012 o. z. vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiném osoby obtěžovat nebo poškodit. 14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89–90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163].“ 1. 15. Další část komentářové literatury chápe zneužití práva jako neschválené/odsouzeníhodné uplatnění práva, nedovolený výkon práva nebo jako závadný výkon práva, i když jej norma podle své formulace umožňuje či jako situaci, kdy nekalý motiv výkonu práva jednoznačně převáží nad poctivými motivy. Závadný je výkon práva v případě, že je v rozporu se základními idejemi, hodnotami a zásadami právního řádu (k tomu srovnej: Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 45). 16. Dovolací soud v souvislosti s opuštěním nemovité věci především uvádí, že ani § 1045 o. z. ani jiné ustanovení zákona č