22 Cdo 357/2022 – Nejvyšší soud

22 Cdo 357/2022-95 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Š. O., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Braunerem, advokátem se sídlem v Brně, Tuřanka 115a, proti žalovanému P. O., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o vypořádání společného jmění manželů a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 147/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 8. 2021, č. j. 22 Co 126/2021-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 341 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Ladislava Hostýnka, advokáta se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160. Odůvodnění: Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 12 C 147/2020-48, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání některých položek tvořících zaniklé společné jmění účastníků a zaplacení částky 95 938,94 Kč s příslušenstvím představující peněžní prostředky ve výlučném vlastnictví žalobkyně, o které se žalovaný bezdůvodně obohatil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 22 Co 126/2021-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se: a) souladu skutkových zjištění a právních závěrů, b) pravidel důkazního břemene při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení a c) interpretace dvoustranného právního jednání v souladu s vůlí stran a účelem právního jednání. Především nesouhlasí se závěrem, že v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) uzavřené mezi účastníky dne 15. 2. 2018 (dále jen „dohoda“) došlo k vypořádání i finanční částky 95 938,94 Kč, kterou získala dědictvím po zemřelém příbuzném. Tvrdí, že finanční částka byla v jejím výlučném vlastnictví ve smyslu § 709 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a tudíž nemohla být předmětem vypořádání podle bodu 2. 4. dohody, jak uzavřel odvolací soud. Pro kvalifikaci této částky jako vnosu do SJM neexistuje opora ve zjištěném skutkovém stavu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 729/2010, namítá, že se nalézací soudy dopustily nesprávného právního posouzení věci, neboť své právní závěry ohledně aplikace bodu 2.4 dohody založily na skutečnostech, které nebyly předmětem dokazování, nerespektovaly pravidla důkazního břemene při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení a dohodu interpretovaly v rozporu s vůlí stran a účelem právního jednání, resp. ohledně vůle stran neučinily náležitá skutková zjištění. Proto je naplněn dovolací důvod dle § 241a o. s. ř. Dovolatelka tak namítá celou řadu procesních pochybení. Zejména považuje právní závěry odvolacího soudu ohledně vypořádání částky 95 938,94 Kč podle bodu 2.4 dohody za vnitřně rozporné, nemající oporu v provedeném dokazování. Současně tvrdí, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacích soudů existuje extrémní nesoulad. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 3646/2018) i Ústavního soudu (III. ÚS 511/05 nebo I. ÚS 2283/17 a mnohá další). Další pochybení spatřuje v tom, že nalézací soudy nerespektovaly pravidla důkazního břemene a tím se odchýlily od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odkazuje přitom na jeho rozsudek sp. zn. 25 Cdo 246/2001, usnesení sp. zn. 28 Cdo 248/2012 a mnohá další. Uvádí, že pokud měl být k nabytí částky 95 938,94 Kč titulem bod 2.4 dohody, měl žalovaný tvrdit a prokázat, že ke dni účinnosti dohody se tato částka opravdu nacházela na jeho účtu. Ohledně této skutečnosti nicméně nastal stav non liquet, a proto měly soudy rozhodnout podle pravidel důkazního břemene v neprospěch žalovaného. Tvrdí také, že odvolací soud nesprávně interpretoval rozsah bodu 2.4 dohody bez zohlednění společné vůle stran či účelu příslušného právního jednání podle § 556 odst. 1 o. z. Poukazuje na to, že žádný bod článku 2 dohody výslovně nevypořádává aktivum či pasivum, které manželé spoluvlastnili nebo které by náleželo výlučně jednomu z manželů. Jednotlivě ani ve vzájemné spojitosti proto nelze z bodů článku 2 dohody dovozovat, že by společnou vůlí stran mělo být vypořádání i částky 95 938,94 Kč ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Podle žalobkyně závěr o použitelnosti § 556 o. z. i na vícestranná právní jednání vyplývá jednak z logického výkladu tohoto ustanovení, ale také z judikatury Nejvyššího soudu a poukazuje na rozsudky sp. zn. 29 Cdo 61/2017, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020-II, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, či usnesení sp. zn. 23 Cdo 4861/2017. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a žalobkyní tvrzený odklon od stávající judikatury za „účelový“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na otázce, zda na základě dohody o úpravě majetkových poměrů manželů, kterou uzavřeli účastníci řízení dne 15. 2. 2018 v souvislosti s rozvodem jejich manželství podle § 757 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), došlo i k vypořádání finančních prostředků, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá, či nikoli. V nyní posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 15. 2. 2018 uzavřena dohoda o úpravě majetkových poměrů, bydlení a výživném pro dobu po rozvodu manželství podle § 757 odst. 1 písm. c) o. z., která byla podkladem pro řízení o rozvod jejich manželství podle § 757 o. z. Finanční prostředky byly vypořádány tak, že každý z manželů bude vlastníkem finančních prostředků na účtech vedených na jeho jméno. Odvolací soud přitom výslovně dovodil (v souladu se závěry soudu prvního stupně), že obsahem dohody je tzv. širší vypořádání společného jmění účastníků na dobu po rozvodu manželství a že součástí dohody je proto i vypořádání veškerých majetkových hodnot, tedy i těch, které netvořily součást SJM. Z tohoto důvodu a ze shora uvedených skutkových zjištění dovodil, že finanční prostředky, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, a které se měly nacházet za doby trvání manželství na účtu žalovaného, byly dohodou z 15. 2. 2018 vypořádány bez ohledu na to, ať již náležely do společného jmění manželů, či do výlučného vlastnictví jednoho z manželů. Poukázal na ujednání bodu 2.4 dohody a uvedl, že z něj nepochybně vyplývá vůle účastníků vypořádat veškeré finanční prostředky. Tomu odpovídá i bod 4.2 dohody, ze kterého dovodil, že jím účastníci vypořádali veškerý společný majetek i veškeré vzájemné nároky. Připustil, že výjimku mohou tvořit pouze takové nároky, o kterých objektivně jeden či oba manželé v době uzavírání smlouvy nevěděli. Takovým nárokem ale podle odvolacího soudu nemůže být požadavek žalobkyně o investici do výlučného jmění žalovaného nebo do jejich společného jmění. Uvedl, že žalobkyně již v době uzavírání dohody věděla, že za trvání manželství vložila na účet žalovaného částku 95 938,94 Kč představující její