22 Cdo 363/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 363/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2025 Spisová značka:22 Cdo 363/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.363.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 4. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.06.2025I.ÚS 1827/25 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost25. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 363/2025-268 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. Š. a b) V. Š., zastoupených JUDr. Ditou Vávrovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Nad Celnicí 388, proti žalovaným 1) Hospodářskému družstvu vlastníků půdy, se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 1889, IČO: 04690605, a 2) F. Š., zastoupeným Mgr. Václavem Machem, advokátem se sídlem v Trutnově, Žižkova 498, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 C 12/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2024, č. j. 26 Co 218/2024-247, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 11 C 12/2022-212, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření ve výroku I specifikované kupní smlouvy s žalobci, kterou mělo dojít k prodeji podílu ve výši 3/100 pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY zapsaných na LV XY pro k. ú. XY, podílu o velikosti 77/120 pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, zapsaných na LV 306 pro k. ú. XY a podílu o velikosti 3/4 pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, zapsaných na LV 168 pro k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 26 Co 218/2024-247, připustil změnu žaloby spočívající v rozdělení kupních smluv, pro které je navrhováno nahrazení projevu vůle žalovaného 1) a žalovaného 2), a to tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) kupní cenu 112 490 Kč a žalovanému 2) kupní cenu 764 088 Kč (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy s žalovaným 1), kterou by došlo k prodeji podílů o velikosti 3/100 pozemků uvedených na LV č. 485 za kupní cenu 112 490 Kč, i žalobu o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy s žalovaným 2), kterou by došlo k prodeji podílů o velikosti 77/120 pozemků uvedených na LV č. 306 a podílů o velikosti 3/4 pozemků uvedených na LV č. 168 za kupní cenu 764 088 Kč (výrok II). Nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uvedli, že dovolání je přípustné, poněvadž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení dvou otázek. Jako první uvedli otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to, zdali má spoluvlastník, vůči kterému nebyla učiněna nabídka předkupního práva, právo nabýt tento podíl a má současně nárok na přirůstání uvolněného podílu ostatních spoluvlastníků, když nabyvatelem podílu (koupěchtivým) byl jeden ze spoluvlastníků, který však zároveň, vědom si existence předkupního práva ostatních spoluvlastníků, přispěl k porušení předkupního práva. Druhou otázkou, jejíž posouzení žalobci považovali za nesprávné, bylo posuzování dobré víry žalovaného 2). Odvolací soud se podle žalobců odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020. V tomto směru vytkli soudu, že dobrou víru žalovaného 2) posoudil nesprávně podle subjektivního měřítka. Na konci svého dovolání ještě uvedli, že ani rozhodnutí o nákladech řízení nebylo z jejich pohledu spravedlivé. S ohledem na vše uvedené proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Žalobci jako první předložili soudu otázku, která podle dovolatelů dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to, jestli má spoluvlastník, vůči kterému nebyla učiněna nabídka předkupního práva, právo nabýt tento podíl a má současně nárok na přirůstání uvolněného podílu ostatních spoluvlastníků, když nabyvatelem podílu (koupěchtivým) byl jeden ze spoluvlastníků, který však zároveň, vědom si existence předkupního práva ostatních spoluvlastníků, přispěl k porušení předkupního práva. Otázku následně vyjádřili ještě jinými slovy, zdali mají spoluvlastníci, kteří se podíleli na porušení předkupního práva jiného spoluvlastníka jako koupěchtivého, mají nárok na přirůstání podílu ostatních spoluvlastníků (kteří předkupní právo uplatnit nechtějí) nebo mají mít právo pouze na nabytí podílu o velikosti jejich aktuálního spoluvlastnického podílu. 9. Dovolatelé uvedli, že z § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“) vyplývá, že prodávající má při prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech povinnost nabídnout tento podíl ke koupi ostatním spoluvlastníkům, jimž svědčí zákonné předkupní právo. Pokud svou povinnost nesplní, dochází k porušení předkupního práva. V projednávané věci bylo nesporné, že nabídka nebyla ostatním spoluvlastníkům učiněna řádně, tudíž že došlo k porušení předkupního práva. Primární odpovědnost by za toto porušení měl nést prodávající. Tento princip podle nich platí zejména v případech, kdy je kupující třetí osobou a jedná v dobré víře, jelikož nebyl dostatečně informován o spoluvlastnických vztazích. V daném případě ovšem žalobci zdůrazňují, že kupující žalovaný 1) nebyl třetí osobou, nýbrž jedním ze spoluvlastníků, takže byl se situací spoluvlastnictví velmi dobře seznámen. 10. Proto mají dovolatelé za to, že odvolací soud ve věci nerozhodl správně o přirůstání podílů a jejich velikosti, když převáděný podíl, jehož převodem bylo porušeno předkupní právo, rozdělil mezi žalobce a) a b) a žalovaného 1) v poměru jejich stávajících podílů. Mají za to, že takový závěr odporuje smyslu a účelu zákonného předkupního práva, jehož cílem je chránit spoluvlastníky před vstupem třetích osob do spoluvlastnických vztahů a zajistit rovné postavení všech spoluvlastníků při nakládání s jejich právy. Nelze proto připustit, aby spoluvlastník, který nebyl třetí osobou, nejednal v dobré víře, jelikož byl se situací ve spoluvlastnictví velmi dobře obeznámen, a sám se podílel na porušení předkupního práva, byl oprávněn získat nejen podíl podle velikosti svého již vlastněného podílu, ale spolu s opomenutými spoluvlastníky, kteří své předkupní právo následně řádně uplatnili, získal i podíl na tzv. uvolněných podílech ostatních spoluvlastníků (kteří své právo následně řádně neuplatnili). 11. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že na porušení předkupního práva