22 Cdo 3804/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3804/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2019 Spisová značka:22 Cdo 3804/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3804.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3804/2019-152 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně VAPES CE s. r. o., se sídlem v Horní Suché, Stonavská 51/6, IČO 25888595, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalovaným 1) České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, IČO 00212423, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, IČO 00025429, o vydání stavebních deníků s průpisy jejich listů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 325/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 15 Co 139/2019-121, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. 40 C 325/2017-59, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 2. 2019, č. j. 40 C 325/2017-100, uložil žalované 1) povinnost vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku tam blíže specifikované stavební deníky včetně jejich průpisů, současně ve vztahu k žalované 2) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 15 Co 139/2019-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k ní žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě vůči žalované 2), nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním napadeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzená věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že v době rozhodování soudu byla žalovaná 1), která má stavební deníky včetně jejich průpisových listů v držení, vlastníkem těchto deníků. Uvádí, že dne 11. 9. 2012 uzavřela s žalovanou 1) smlouvu o dílo, na základě které prováděla stavební práce; k protokolárnímu předání díla došlo dne 31. 12. 2015. V průběhu provádění díla byla vyzvána osobou provádějící kontrolu podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), k předložení stavebních deníků. Dne 12. 5. 2014 proto stavební deníky včetně jejich průpisových listů předala žalované 2), která je následně předala žalované 1), přestože byla povinna je po skončení kontrolní činnosti navrátit zhotoviteli díla (tj. žalobkyni). Má za to, že uvedeným nezákonným postupem kontrolního orgánu nemohlo na žalovanou 1) přejít vlastnické právo k předmětným deníkům, a to ani podle ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ani zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stejně tak má za to, že k přechodu vlastnického práva nemohlo dojít na základě smlouvy o dílo dnem protokolárního předání díla. Namítá, že dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe, neboť při výkladu obsahu smlouvy nepostupoval tak, aby zjistil skutečný obsah ujednaných práv a povinností smluvních stran. Uvádí, že není pochyb o tom, že smlouva o dílo „neobsahuje žádné ustanovení, které by mohlo být vykládáno tak, že vlastnické právo k jakýmkoli věcem přechází z žalobce na 1. žalovaného na základě svévolného a nezákonného jednání kontrolního orgánu.“ Současně má za to, že k přechodu vlastnického práva nedošlo ani na základě § 154 a § 157 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012. Dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci je žaloba na vydání „v rozporu s prostou logikou“, neboť v případě úspěchu žalobkyně by ta byla následně povinna stavební deníky opět předat stavebníkovi [žalované 1)]. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Žalovaná 2) vyjádření k dovolání nepodala. Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Podstatou dovolání je především nesouhlas dovolatelky se závěrem o přechodu vlastnického práva ke stavebním deníkům na základě „svévolného a nezákonného jednáním kontrolního orgánu“. Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na závěru, že by k přechodu vlastnického práva došlo v souvislosti s jednáním kontrolního orgánu. Odvolací soud především uzavřel, že mezi účastníky smlouvy o dílo [tj. žalobkyní a žalovanou 1)] byl ujednán přechod vlastnického práva k dílu ke dni jeho protokolárního předání; současně z obsahu smlouvy dovodil, že součástí díla jsou i stavební deníky. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka podaným dovoláním nezpochybňuje (a dovolací ho proto ani nemohl podrobit svému přezkumu). Na nesprávnost výkladu obsahu smlouvy usuzuje pouze z pohledu tvrzení, že mezi účastníky smlouvy nebyl (a ani nemohl být) ujednán přechod vlastnického práva v souvislosti s (nezákonným) jednáním kontrolního orgánu. Přehlíží však, že podle závěru odvolacího soudu by k přechodu vlastnického práva došlo na základě smlouvy o dílo ke dni podpisu protokolu o předání díla i v případě, kdy by kontrola veřejného orgánu neproběhla, případně kdy by byly po ukončení kontrolní činnosti správního orgánu stavební deníky vráceny do dispozice dovolatelky. Závěr, že v době rozhodování soudu byla žalovaná 1) vlastníkem stavebních deníků, proto nebyl dovolatelkou zcela zpochybněn. Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2234/2008, nebo ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5304/2007, shodně též např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 440/2018) může mít vlastnická žaloba na vydání věci úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce, že žalovaný neoprávněně zasahuje do jeho (vlastnického) práva. Nebyl-li s ohledem na výše uvedené v projednávané věci zcela vyvrácen závěr, že v době rozhodování soudu byla žalovaná 1) vlastníkem stavebních deníků, a v řízení nebylo prokázáno (resp. ani tvrzeno), že žalovaná neoprávněně zasahuje do práva žalobkyně, je rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nad rámec tohoto závěru dovolací sou