22 Cdo 386/2012 – Nejvyšší soud

22 Cdo 386/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce: Bytový trend, výrobní družstvo nábytkářské, se sídlem v Praze 10, Služeb 3056/4, IČO 18631673, zastoupeného JUDr. Janem Konířem, advokátem v Praze 3 – Vinohradech, Čáslavská 7, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 12, IČO 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 539/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2011, č. j. 30 Co 259/2011-195, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2011, č. j. 30 Co 259/2011-195, se v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k pozemkům parc. č. 4082/2, a to dílu o výměře 6 093 m² vzniklého rozdělením tohoto pozemku provedeným geometrickým plánem Ing. G. K. č. 2130-29/2003, schváleným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha dne 20. 1. 2004, pod číslem 6035/2003, a ve vztahu k pozemku parc. č. 4082/10, vše v katastrálním území S., a ve výroku II., a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. prosince 2010, č. j. 12 C 539/2007-151, v části výroku III., kterou byla zamítnuta žaloba ve vztahu k pozemkům parc. č. 4082/2, a to dílu o výměře 6 093 m² vzniklého rozdělením tohoto pozemku provedeným geometrickým plánem Ing. G. K. č. 2130-29/2003, schváleným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha dne 20. 1. 2004, pod číslem 6035/2003, a ve vztahu k pozemku parc. č. 4082/10, vše v katastrálním území S., a ve výroku IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem pozemku parc. č. 4082/2, parc. č. 4082/4, parc. č. 4082/5, parc. č. 4082/6, parc. č. 4082/9, parc. č. 4082/10, parc. č. 4082/11, parc. č. 4082/12, to vše v katastrálním území S., obci P. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. prosince 2010, č. j. 12 C 539/2007-151, ve výroku I. určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4082/4, parc. č. 4082/9, parc. č. 4082/11 a parc. č. 4082/12, to vše v katastrálním území S., obci P. Ve výroku II. řízení v části, ve které se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 4082/16, zastavil. Ve výroku III. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4082/2, a to části vzniklé rozdělením tohoto pozemku specifikované geometrickým plánem, dále pozemku parc. č. 4082/5 a pozemku parc. č. 4082/10, to vše v katastrálním území S., obci P. (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výroku IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na základě hospodářských smluv přenechal Obvodní národní výbor v Praze 10 – finanční odbor Bytové tvorbě, nábytkářskému družstvu, do trvalého bezplatného užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb. nemovitosti, včetně předmětných pozemků. V katastru nemovitostí však je jako vlastník předmětných pozemků zapsána žalovaná. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce vznikl ustavující členskou schůzí ze dne 7. května 1991 podle § 49 zákona č. 176/1990 Sb. vyčleněním z družstva Bytová tvorba, nábytkářské družstvo v Praze. V protokolu o majetkovém vypořádání, týkajícím se vyčlenění družstva, bylo uvedeno, že majetek výrobního družstva Bytová tvorba, nábytkářské družstvo v Praze, tvoří pozemky v katastrálním území S., mimo jiné i pozemky předmětné. Bylo dohodnuto, že tyto pozemky budou komplexně majetkoprávně vypořádány a uvedeny do souladu s faktickým stavem, jakož i s restitučními nároky vyplývajícími z § 876 občanského zákoníku. Budou vypořádány a rozděleny mezi smluvní strany v poměru 50 % výměry pozemků. Dne 14. ledna 1995 uzavřelo výrobní družstvo INTEGRA, nábytkářské družstvo Praha (Původně Bytová tvorba, nábytkářské družstvo v Praze) smlouvu o úpravě vlastnických a užívacích vztahů k nemovitostem. Soud prvního stupně vyšel z toho, že podle § 70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, bylo možné, aby byly části národního majetku odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným než státním organizacím, a to zejména organizacím družstevním. Z § 879c občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) pak dovodil, že žalobce jako vlastník budovy, jejíž provoz souvisí s předmětnými pozemky, se stal vlastníkem předmětných pozemků. Nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb. a soud prvního stupně v souladu s uvedeným nálezem konstatoval, že pokud právní účinky svázané se vznikem nároku podle § 879c obč. zák. zůstaly zachovány a byla dodržena zákonem stanovená lhůta, doběhla tato lhůta bez ohledu na přijetí zákona č. 229/2001 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že na žalobce přešlo právo trvalého užívání předmětných pozemků a následně vlastnické právo k nim. Protože žalobce včas požádal Českou republiku – ministerstvo financí o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle § 879c občanského zákoníku, došlo k transformaci na právo vlastnické. V případě pozemku parc. č. 4082/5 soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť konstatoval, že budova na něm postavená zanikla v roce 1995 a v době uplatnění nároku neexistovala. Soud zamítl žalobu i ohledně dílu pozemku parc. č. 4082/2, rozděleného geometrickým plánem, a pozemku parc. č. 4082/10, neboť bylo prokázáno, že tyto pozemky navazují i na pozemky jiných vlastníků a souvisí s jejich provozem. K odvolání žalobce proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 30 Co 259/2011-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním. K právnímu posouzení věci uvedl, že transformace práva trvalého užívání předpokládá úzkou vazbu mezi pozemky a stavbou, přičemž bez tohoto spojení by stavba nemohla plnit svou funkci. Zřejmým záměrem zákonodárce podle odvolacího soudu bylo sjednotit vlastnictví pozemku a stavby včetně pozemků, které jsou nezbytně nutné pro provoz stavby. K transformaci práva trvalého užívání pozemků tak může dojít jen tehdy, pokud pozemek souvisí výlučně s provozem stavby. Jestliže pozemky souvisí zároveň i provozem budov ve vlastnictví jiného subjektu (družstva INTEGRA, nábytkářské družstvo Praha), pak tento předpoklad dán není a k transformaci dojít nemohlo. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání je podle jeho názoru dána na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání pak má být důvodné podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud nad rámec ustanovení § 879c obč. zák. stanovil další podmínky pro uplatnění nároku na nabytí vlastnického práva. Těmito podmínkami má být návaznost nezastavěných pozemků výlučně na pozemky zastavěné stavbou žalobce a provozní souvislost výlučně jen se stavbou ve vlastnictví žalobce. Má za to, že právo trvalého užívání pozemku se může změnit na vlastnictví té osoby, v jejíž prospěch bylo zřízeno, přičemž není rozhodující, že daný pozemek slouží ještě k obsluze stavby jiného vlastníka, v jehož prospěch právo trvalého užívání zřízeno nebylo. Otázku provozní souvislosti budovy s nezastavěnými pozemky je podle dovolatele třeba posoudit v každém konkrétním případě, a to zejména podle činností, kterou jsou ve stavbě provozovány, podle nutnosti obsluhovat tuto stavbu, stroje a zařízení v ní umístěné apod., jakož i skutečnosti, zda je takový pozemek k uvedeným účelům také užíván. Provozní souvislostí tedy v žádném případě není pouhý přístup k budově či možnost takového přístupu. Při posuzování této otázky měl odvolací soud přihlédnout i k prohlášením a dohodě účastníků. Výklad § 879c obč. zák. je podle dovolatele z tohoto pohledu zužující. Ačkoliv však odvolací soud citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 596/2000, ve skutečnosti z něj nevycházel. Dovolatel nesouhlasil s názorem, že v řešené věci došlo majetkovým vypořádáním mezi žalobcem a družstvem INTEGRA, nábytkářské družstvo Praha, ke vzniku dvou samostatných funkčních celků. V tomto smyslu odvolací soud nesprávně vycházel ze stavu před rozhodnou dobou, tj. před dobou, ke které bylo možné uskutečnit transformaci. Odvolací soud měl vzít v úvahu notářské zápisy, jimiž došlo v roce 2009 ke konečnému vypořádání zúčastněných družstev. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že odvolacím soudem je tato právní otázka posuzována ve stejných věcech rozdílně. To, že odvolací soud vyžaduje pro transfor