22 Cdo 419/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 419/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2025 Spisová značka:22 Cdo 419/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.419.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Telekomunikace Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 předpisu č. 110/1964 Sb. § 17 odst. 3 předpisu č. 110/1964 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.04.2025II.ÚS 1193/25 Jaromír Jirsa odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepříslušnost14. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 419/2024-525 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka, a soudců a Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Petry Kubáčové, ve věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České Radiokomunikace a. s., IČO 24738875, se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o odstranění stavby a o 30 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 225/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 27 Co 152/2022-480, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Františka Korbela, Ph.D. Odůvodnění: 1. V posuzované věci se Nejvyšší soud opakovaně zabýval otázkou výkladu § 12 odst. 2 a § 17 odst. 3 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, (dále jen „telekomunikační zákon“); konkrétně, zda ke vzniku oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 telekomunikačního zákona bylo třeba splnit notifikační povinnost podle § 12 odst. 2, resp. § 17 odst. 3, telekomunikačního zákona. I. Dosavadní průběh řízení 2. V dosavadním řízení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4161/2018, dospěl k závěru, že splnění notifikační povinnosti podle § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona bylo nutnou podmínkou pro vznik oprávnění podle § 12 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, jímž zrušil citované usnesení Nejvyššího soudu a společně s ním i obě předchozí rozhodnutí nalézacích soudů, dospěl k závěru, že notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace zřizovat a provozovat telekomunikační vedení. 3. Respektuje závěry Ústavního soudu Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 6 C 225/2010-424, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost odstranit stavbu č. p. XY na pozemku par. č. st. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. 1134 pro obec a katastrální území XY, vedeném Katastrálním pracovištěm XY, u Katastrálního úřadu XY (výrok I.), a dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 26 430 Kč (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 4. Dospěl k závěru, že žalované svědčí zákonné (legální) věcné břemeno zřídit a provozovat (komplexní) stavbu televizního převaděče XY (jako telekomunikační zařízení) na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobce; není proto dán důvod pro vyhovění žalobě o odstranění stavby a nejsou ani splněny podmínky pro přiznání bezdůvodného obohacení za umístění stavby ve vlastnictví žalované na pozemku žalobce. 5. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 27 Co 152/2022-480, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (výroky II a III). II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, neboť se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014), resp. na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Přípustnost dovolání opírá o § 236 a následující zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. 7. Domnívá se, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu doposud nebyla vyřešena otázka splnění podmínky obsažené v § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona a vzniku zákonného věcného břemene podle § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona. 8. Uvádí, že jím vymezená otázka hmotného práva spočívá v tom, zda jsou obecné soudy za daného specifického skutkového stavu vázány nálezem Ústavního soudu, a zda tento nález objektivně „beze všeho dopadá na skutkový stav dovolatele anebo se s posuzovaným skutkovým stavem zcela či zčásti míjí“, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v posuzovaném případě vznikla stavba telekomunikačního vedení na dotčené nemovitosti na základě nájemní smlouvy, a dále, zda v případě stavby telekomunikačního vedení musí být ke vzniku zákonného věcného břemene splněna též podmínka uvedená v § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona. 9. Tvrdí, že Ústavní soud stanovil pouze závazný právní názor o tom, že porušení povinnosti žalované před zahájením výkonu práv z legálního břemene oznámit vlastníkovi dotčeného pozemku vznik takového oprávnění, nemá vliv na vznik zákonného věcného břemene podle § 12 zákona o telekomunikacích. S ohledem na specifický případ dovolatele, zejména na jeho záměr, dobrou víru a legitimní očekávání ve sjednané podmínky dočasného nájemního vztahu, ale i s ohledem na nezadatelné ústavní právo vlastnit majetek, nelze mechanicky jen s odkazem na nález Ústavního soudu, dovozovat automaticky vznik či trvání zákonného věcného břemene. 10. Dovolatel je navíc přesvědčen, že § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona představuje v případě výstavby telekomunikačního vedení samostatnou podmínku pro vznik zákonného věcného břemene, která v posuzovaném případě nebyla splněna. III. Přípustnost dovolání 11. Dovolání není přípustné. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III.A K vázanosti nálezem Ústavního soudu 14. Vyřešení právní otázky v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v kasačním nálezu nesprávné právní posouzení nepředstavuje. 15. Podle § 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. 16. Vzhledem k tomu, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, představuje nález definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným soudem respektován, a to i bez ohledu na eventuální pochybnosti příslušného soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na nalus.usoud.cz). Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu, avšak pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, či ze dne 13. 11. 2007, sp. z