22 Cdo 4517/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4517/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 2. 2017 Spisová značka:22 Cdo 4517/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4517.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Služebnost stezky, průhonu a cesty (o. z.) [ Služebnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4517/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) K. Š., b) J. Š., obou zastoupených JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 227/20, proti žalovaným 1) L. K., 2) Ing. J. K., CSc., oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní ochoz 13, 3) Obci Soutice, v sídle úřadu obce v Souticích 104, identifikační číslo osoby: 00875813, zastoupené JUDr. Rao Varadem Uppalurim, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, o určení, že nemovité věci jsou zatíženy služebností cesty, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 157/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016, č. j. 32 Co 4/2016-298, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2015, č. j. 5 C 157/2013-234, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. 2071/25, zapsaný na listu vlastnictví č. 95 pro katastrální území a obec Soutice ve vlastnictví 1. a 2. žalovaného, a pozemek parc. č. 2157, zapsaný na listu vlastnictví č. 442 ve vlastnictví 1. žalované, jsou zatíženy služebností spočívající v právu chůze a jízdy ve prospěch žalobců v rozsahu služebnosti zřízené protokolem a zapsané v pozemkové knize ze dne 6. 1. 1892 (správné datum 6. 5. 1892), č. 5897, a dále v rozsahu stanoveném případně vypracovaným geometrickým plánem (výrok I.). Žalobcům byla uložena povinnost nahradit 1. a 2. žalovanému společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 39 639 Kč (výrok II.). O nákladech řízení v procesním vztahu mezi žalobci a 3. žalovaným bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. 4. 2016, č. j. 32 Co 4/2016-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná a dostatečná. Protokolem ze dne 6. 5. 1892, č. 5897, byla zřízena služebnost spočívající v právu chůze a jízdy pro dočasné vlastníky domku přes služebný pozemek č. kat. 2071/3 zapsaný v knihovní vložce č. 559 pozemkové knihy. Žalobci jsou vlastníky objektu č. ev. 027, který je součástí pozemku parc. č. 33, na němž byl umístěn domek. Žalovaní 1. a 2. mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 2071/25. Ten byl vytvořen z původního pozemku č. kat. 2071/3, a 1. žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. 2157, jenž však součástí pozemku č. kat. 2071/3 nikdy nebyl. Pozemek č. kat. 2071/3 přešel do vlastnictví československého státu – MNV Soutice a byl z hlediska využití evidován jako komunikace. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně. S odkazem na § 472, 473, § 479 a § 527 císařského patentu č. 946/1811 ř. z. (dále „OZO“) uzavřel, že služebnost cesty zatěžující pozemek č. kat. 2071/3 byla sice služebností pozemkovou, nicméně byla zřízena pouze ve prospěch tehdejších vlastníků domku a na jejich právní nástupce nepřešla. Další důvod pro zamítnutí žaloby na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) cesty vyplývá z § 396 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle něhož přechodem vlastnického práva k pozemku č. kat. 2071/3 na stát zanikla všechna věcná břemena (služebnosti) na pozemku váznoucí. Důvodem pro zamítnutí žaloby, jenž vzal v úvahu soud prvního stupně, tj. promlčením práva odpovídajícího věcnému břemeni pro jeho nevykonávání po dobu delší než deset let, jež namítali žalovaní, se již odvolací soud vzhledem k dalším důvodům pro zamítnutí žaloby nezabýval. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost vymezili odkazem na znění § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uvedli, „že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje takové pochybení, které mělo vliv na rozhodnutí v dané věci, a je zde subjektivní přípustnost dovolání a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které má vliv na správnost napadeného rozhodnutí.“ Vedle obsáhlého popisu skutkových okolností případu nesouhlasili se závěry nalézacího soudu, že by služebnost cesty zřízená již za účinnosti OZO zanikla, neboť ani občanské zákoníky z roku 1964 a z roku 2012 tyto služebnosti nezrušily a taková pozemková služebnost trvá dodnes. Poukázali přitom na závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002, podle něhož „pokud pozemková služebnost vznikla v době platnosti obecného občanského zákoníku a současně nebylo prokázáno, že by tato služebnost, resp. na ni navazující právo odpovídající věcnému břemeni, zanikly, pak věcné břemeno stále existuje a že svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti.“ Žalobci dále odporovali správnosti závěru soudu prvního stupně v tom smyslu, že právo služebnosti cesty, jehož určení se domáhají, se jeho nevykonáváním promlčelo a k námitce žalovaných jej nebylo možné přiznat. Namítali také nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu se zřetelem na nepřesvědčivý závěr, zda služebnost, k níž se navrhované určení vztahuje, zanikla smrtí původních oprávněných vlastníků domku č. p. 63, či přechodem pozemku č. kat. 2071/3 do vlastnictví československého státu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 11. 7. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např.