22 Cdo 4705/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4705/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2017 Spisová značka:22 Cdo 4705/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4705.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Konfiskace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 12/1945Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 6. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.7.2017III.ÚS 2130/17JUDr. Radovan Suchánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4705/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci žalobce České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému Fürst von Liechtenstein Stiftung, reg. č.: FL – 0001,030.270-0, se sídlem v Bergstrassse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupenému Dr. Ervinem Hanslikem MRICS, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1, za účastí vedlejšího účastníka na straně žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 70/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 30 Co 86/2016-340, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu Praha – východ dne 28. 3. 2014 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě uvedených s tím, že vlastnictví nabyl konfiskací; byly konfiskovány F. J. II., knížeti z Liechtensteinu, zemřelému 13. 11. 1989 (dále „zůstavitel“), podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Žalobce nemovitosti od roku 1945 také držel a užíval, konfiskace však nebyla vyznačena v pozemkových knihách. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 27 D 2010/2012, o dodatečném projednání dědictví po F. J. II. L., zemřelém 13. 11. 1989, bylo potvrzeno, že nemovitosti nabyl žalovaný jako závětní dědic. Vlastnictví žalovaného k nemovitostem bylo zapsáno v katastru nemovitostí; žalobce skutečné (tzv. naturální) vlastnictví žalovaného popíral. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ke konfiskaci nemovitostí zůstavitele podle dekretu č. 12/1945 Sb. nedošlo, neboť nebyl německé národnosti, a dekret se tak na něj nevztahoval, a to i proto, že byl hlavou suverénního nezávislého státu Knížectví Lichtenštejnsko (po dobu II. světové války neutrálního). Žalovaný tak nabyl vlastnictví děděním po zůstaviteli, jak bylo také potvrzeno rozhodnutím v dědickém řízení. Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 20 C 70/2014-231, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 20 C 70/2014-250, určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného jako soud odvolací rozsudkem z 18. 5. 2016, č. j. 30 Co 86/2016-340, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání není přípustné. V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Protože dovolatel nemůže opřít obranu proti žalobě o restituční předpisy (i v dovolání ostatně uvádí, že restituční nárok neuplatňuje), může ji opřít jen o existenci svého vlastnického práva. Jednak popírá důvody, které vedly k vydání konfiskačních vyhlášek a pro které došlo ke konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (zejména uvádí, že F. J. II. nebyl německé národnosti, dekret se na něj jako na hlavu státu nemohl vztahovat), dále tvrdí, že konfiskační vyhlášky byly nicotné, takže se o ně žalobce nemůže opírat, a konečně poukazuje na to, že byl potvrzen jako dědic nemovitostí a je jako vlastník v katastru evidován. Otázky nastíněné v dovolání však – pokud jsou pro právní posouzení věci významné – řešily soudy v nalézacím řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu (publikovanou na www.nsoud.cz), a to i ty, které dovolatel považuje za neřešené (zde se připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15: Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné). Dovolací soud ani nevidí důvod, proč se odchýlit od dosavadní judikatury, jak dovolatel navrhuje. K tomu, jak dovolatel vymezuje přípustnost dovolání, se uvádí: 1. Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti Protože deklaratorní správní rozhodnutí o konfiskaci byla vydána před 25. 2. 1948, a před tímto datem byla provedena i konfiskace, řeší věc nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, který byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2007, svazek 39, s právní větou: „Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Z odůvodnění tohoto plenárního nálezu, jehož obsah je účastníkům nepochybně znám, se jen pro dokreslení toho, co bylo řečeno v jeho právní větě, uvádí: „Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných… Vyjádřil-li totiž zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. února 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba, a pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil (zákon č. 243/1992 Sb., okrajově zákon č. 212/2000 Sb.)… Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě kterých k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně“. Je zřejmé, že postup dovolatele, který nebyl nikdy oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, není jejich obcházením; o to jde zejména tam, kde osoby, které existující restituční nárok včas a řádně neuplatnily, se později pokoušely napravit tím vzniklý stav pomocí žalob podle tzv. obecných předpisů. Problém je v něčem jiném; jeho předchůdci bylo odňato vlastnické právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatel nyní poukazuje na skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítá, že byly splněny podmínky dekretu